Minulý pátek jsem byla v nemocnici na Kladně na kontrole po náročné operaci. To bylo vedro k padnutí a dnes, když jsem byla pozvána po týdnu na další kontrolu, mne zábly nohy.
Ano, pršelo jen se lilo, bouřilo a bylo docela chladno. Štěstí, že syn zastavil hned u vchodu do nemocnice, poslal nás se přihlásit a jel hledat místo k zaparkování.
Mého ošetřujícího lékaře jsem potkala hned vzápětí a přede mnou byl pouze jeden pacient.
Tak jsem se dostala brzy na řadu a byla jsem moc potěšena, když mi pan doktor řekl, že je rána čistá a že se zmenšuje. Sice to bude ještě trvat delší dobu, ale jde to zatím dobře.
Tak jsem se ptala, jestli budu muset jezdit každý týden na kontrolu, ale bylo mi sděleno, že na příští kontrolu mám přijet až za tři týdny. Přiznávám, že jsem měla velkou radost. Ono přece jenom cestovat každý týden takový kus cesty, je náročné.
Cestou zpátky jsme se ještě se snachou a synem zastavili v jednom supermarketu na nákup a já ráda ještě konstatovala, že jsem i tuto překážku zvládla s lepším časem a lehčeji. Také do schodů, sice za pomoci syna, ale zvládla jsem pouze s jedním zastavením. To už je úspěch! Díky za to všechno a jen tak dál!