Tak jde čas se šneky

V komentářích k článku s kočičími fotkami zaznělo, že by byl zájem i o šnečí speciál, dala jsem tedy dohromady fotky Artemise a Ezry od prvního dne, kdy jsem je dostala (což bylo tři dny od jejich vylíhnutí) do současnosti a pokud vás zajímá, jak za tu dobu vyrostli, podívat se můžete tady:

V půlce května jsem se rozhodla svou šnečí stáj rozšířit o další přírůstek a po byť zajímavém, ale neúspěšném průzkumu teplických akva-tera trhů jsem v místním zverimexu narazila na Kiwinku – albínku, Lissachatinu Albopictu, česky oblovku flekatou. Slečna prodavačka se mi sice pokusila vrazit do ruky prvního šneka, kterého z terária vytáhla, ale já ji poprosila, ať mi ukáže ty, co se právě koupou v jejich mělkém bazénku, protože jsem chtěla spíš dobrodruha… a domů odešla právě s Kiwi, která byla celou cestu nalepená na boku plastové krabičky a užívala si, jak je na šneka šílenou rychlostí odnášena do nového domova.

Pokud jsem někdy sama měla pochybnosti o tom, jestli lze u šneků nalézt nějaké známky „osobnosti“, během prvního měsíce jsem je naprosto ztratila. Říká se, že achatiny můžete chovat jednotlivě, ale nedoporučuje se to… a Kiwi byla opravdu prvních 14 dnů, kdy byla z preventivních důvodů v karanténě, skleslá a daleko méně aktivní než je na „šnečí mládě“ obvyklé – zvlášť proto, že ve zverimexu měla kolem sebe dobrých třicet dalších společníků a najednou zůstala sama. Když ale uplynuly dva týdny a žádné zdravotní problémy se u ní neobjevily, přestěhovala se konečně do velkého terária a od té doby jsem ji dlouho neviděla jinak, než na ulitě jednoho z nových spolubydlících, především na Artemisovi (nejspíš proto, že je trochu větší než Ezra). Nakláněla se z něj pro jídlo, visela na něm ze stěny, spala s ním zahrabaná v kokosové drti… až jsem byla ráda, že šneci nemají zuby a nemůže ji tedy zakousnout. Pro ty, co pochybují, následuje Kiwinčin speciál:

Pokud máte k chovu afrických šneků nějaké dotazy, ráda je zodpovím, pokud ne, doufám alespoň, že se nikdo u prohlížení obrázků netřásl odporem.