V osm hodin ráno jsme se vydali s manželem autobusem do města nakoupit něco málo a pak že půjdu přímo zase na naši polikliniku na rehabilitace a k lékaři.
Když už jsme byli ve městě a měli jsme čas, tak jsme se šli kouknout na „naši“ nástěnku, to říkáme tabuli, kde bývají parte. Dlouho jsme se tam nekoukali. Tabule byly obě plné a bohužel jsme tam objevili manželku jednoho kolegy od manžela, se kterou jsme se občas potkávali. Pán zemřel před rokem, ona ho tedy dlouho nepřežila. Vím, že je to život, ale bylo mi jí líto. Byla to hodná paní.
Ve městě jsme koukali na něco, co jsme u nás ještě na vlastní oči neviděli. Na náměstí parkoval vrtulník a šli jsme po cestě kolem rychlé sanitky, právě do ní nakládali nějakou paní, která vypadala jako mrtvola, byla úplně bílá, bosé nohy koukaly zpod deky něco měla v ústech…. ne, já bych nemohla být zdravotník, já bych se složila vedle. Všude kolem spousta policistů, aby pak jistili převoz té paní v sanitce k tomu vrtulníku, nebylo to daleko, ale jinak to nešlo. Trvalo to dost dlouho, asi ještě paní něco dolaďovali než se vydali k vrtulníku. Co mne ale vytočilo, byli lidé kolem. Čumilové. A že jich bylo všude okolo. Jakoby neviděli vrtulník nebo sanitku. To se mi opravdu nelíbilo a myslela jsem si své. V duchu jsem neznámé paní popřála uzdravení a šli jsme.
Manžel šel domů a já, jak jsem psala, na polikliniku. Dnes jsem měla rehabilitační cvičení s rukou a následně kontrolu na chirurgii. Sestřička mne pochválila, jak jsem si ruku hezky rozhýbala, až na nějaké drobnosti to je OK, napsala zprávu chirurgovi a já řekla, že si myslím, že určitě zbylých pět rehabilitačních cvičení už nebudu potřebovat. Mám prý se poradit s lékařem a pak přijít říct, jak to dopadlo.
Na chirurgii byla fůra lidí, až jsem koukala, že víc, než když sněžilo a klouzalo to, ale pan doktor byl se mnou raz dva hotový. Na ty RHB prý mohu ještě chodit, ale nemusím. Tak jsem šla sestřičce nahlásit, že končím. Slavnostně tedy všem hlásím, že léčba zlomené ruky je konečně u konce, i když mám ještě na ní bouli, ale pan doktor mi řekl, že je hlavní, že je funkční a buďto se boulička ztratí nebo zůstane, že je to jedno. A bylo to vyřešené.
Pak jsem ještě měla jednu čekačku na obstřik. Přišla jsem tam, nikdo tam, ale uvnitř byla nějaká paní dost dlouho, čekala jsem tam skoto tři čtvrtě hodiny, dostala předposlední obstřik a domů jsem přišla před jedenáctou hodinou. Zmožená z toho ani ne běhání, jako čekání na to, co bude, jak bude. Snad už jenom líp.
Příští týden už mám v pondělí poslední obstřik na páteř a v úterý a ve čtvrtek poslední biomag. Pak mne ještě čeká rehabilitace na páteř – mobilisace, měkké techniky a cvičení. No, hlavně, aby to pomohlo.
Víkend má být jarní, tak vám všem přeji, abyste si ho užili dle svých představ. Zdraví Ježurka