Bohužel, je to tak. O mém pádu těsně před Štědrým dnem jsem už psala, ale nebylo to všechno. Ten samý den, kdy u nás bylo opravdu náledí všude, sebou prásknul na ledě také můj vnuk Tom, odnesl to „jen“ naražený kotník, který vyléčil doma a také se natáhla na tom samém místě jen o chvíli později jak Tom, jeho maminka, tedy moje dcera. Ta si narazila kostrč, měla v ruce tašky a jednu přes rameno, kde měla pro nás nákup i s mlékem. Tašky na zemi, mléko všude. Musela se vrátit domů převléci, později vyprat bundu i kalhoty, o tašce nemluvě. Vezla nám ten den nejen nákup, ale i cukroví, které naštěstí dopadlo dobře. Takže jsme se všichni tři natáhli v rozmezí jedné hodiny. Dcera také nikam nemusela, přebolelo to.
Pak za krátkou dobu mi dcera hlásila, že upadla znovu. Na štěstí dopadla dobře, bez větší újmy na zdraví. Minulý týden mi hlásila zase pád (chodila do školy pěšky, aby nemusela škrábat auto a má to dost daleko), ale to prý bylo v pohodě. Šla prý jen do „telemarku“, čemuž jsem se chechtala dva dny, protože jsem si ji představovala.
Včera – voláme si denně – na mou otázku co je nového řekla, že upadla znovu. Šla domů už za tmy, malinký kopeček před domem, o kterém nevěděla, že si tam děti udělaly klouzačku, bác a dopadla na levou stranu, prý na zápěstí modřina a boule, naražený bok a holeň na noze. Ráno jsem jí hned volala, jak to vypadá, když se to rozleželo a prý snad to bude jen naražené. No, snad má pravdu.
Já jsem dnes měla kontrolu na chirurgii, abych ukázala panu doktorovi, jak cvičím ruku po sundání sádry. Prsty, docela jdou, jasně, že to ještě nemůže být ono, ale to zápěstí je horší. Nic moc to nejde, jen když si to držím. Navíc je to stále ještě oteklé. Napsal mi tedy asistovanou rehabilitaci, kam jsem se šla hned objednat. Vím, že na rehabilitaci chodí lidí hodně, ale že mne objednají až na 15. Února, to jsem tedy překvapená a doufám, že to pomůže i tak pozdě. Kdyby mi aspoň někdo poradil, jak mám rehabilitovat sama, na co se zaměřit, ale doktor mi řekl, že to taky neví a sestra prý mi udělá instruktáž toho 15. 2. Tak a je to.
Když už jsme byli na tom středisku, tak jsme šli rovnou nakoupit. Já se teď raději držím manžela, ale to nestačilo. Po takovém malém kousku ledu mi ujela noha (asi mám blbý boty) a já se poroučela zase k zemi a navíc jsem sebou táhla i manžela. Měl štěstí, že letěl směrem na drátěný plot a upadl mu jen klobouk a on se o ten plot zachytil. Já dopadla „na pejska“, tedy na kolena a ruce. Měla jsem ortézku, to bylo mé štěstí, že to nedopadlo hůř. Manžel a jedna paní, co šla okolo mne zvedli a kolena dobrý. Jen doufám, že ruka nebude horší, nic tam nevidím, ale otočit s ní jde hůř. Věřím, že bude zase dobře. MUSÍ!
Jinak mi manžel zakázal chodit ven, dokud prý bude mrznout, ale stejně musím příští týden zase na středisko, tak aspoň aby byl ten můj osudný kopec dolů v pořádku. Manžel už prý by se zbláznil. Já se zase celou dobu teď chechtám, představuji si, jak manžel letí, chudák, ale neupadl. To už bych si fakt vyčítala.
Vidíte, jaké jsem nemehlo? Ale já si myslím, že za to opravdu mohou ty moje boty, ale snad už brzy ty mrazy přejdou, doufám a vy mi držte palce, abych už měla konečně vybráno.
Padavka Ježurka všem děkuje za přečtení a přeje hezký víkend.