Vím, že je film, který se jmenuje Jedna ruka netleská, ale s jednou rukou opravdu moc parády nenaděláte. A to tu parádu nemyslím doslova, ale obrazně.
Foceno jednou rukou. Bála jsem se, že mi foťák vypadne, ale dobrý, ne?
Teprve až nastane ta situace, když máte jednu ruku nic moc a tu druhou znehybnělou, tak vám dojde, co všechno nemůžete dělat, s čím vším musí pomáhat manžel.
Nejvíce mu dalo hlavně ze začátku zabrat, když mi měl zapnout podprsenku, to nadával, kdo to vymyslel! No, přece muž, to je jasný!
Když jsem se na Štědrý den vrátila z pohotovosti s jednou rukou v sádře a druhou v ortéze, přemýšleli jsme, co budeme mít k obědu. Měla jsem v plánu udělat kubu, což měla být moje premiéra, ale bohužel. Původně jsem chtěla dělat na další den bramborové knedlíky a taky bylo jasno, že nebudou, tak manžel oloupal již z předešlého dne uvařené brambory, nakrájel je na měsíčky a dali jsme je opéct do trouby. Nic smysluplnějšího mne nenapadlo. Jo, než jsem přijela domů, tak si uvařil polévku ze sáčku. To jediné umí uvařit mimo kávy a čaje. Další den, když mi pomáhal s vařením vývaru tak prohlásil, že už se teď u nás vařit nebude. Ale to jsem se vrátila na začátek a teď už ortézu nenosím, tak je to o kousíček lepší, ale ne o moc v té pravé ruce mi to ještě moc nejde.
Jednoduché to nemám ani s čištěním zubů. Jednou rukou držet kartáček a současně si otevřít pastu, to chtělo taky cvik. Ze začátku pomáhal taky manžel. Pořádně se umýt? Problém. Sprchovat mě musel taky manžel a bylo to těžké se vyškrábat z vany bez toho, že bych se někde chytla. Jedině se opřít o lokty.
Oblékání – něco jsem zvládla, ale zapnout si zip u svetříku nebo zapnout knoflíky u kabátu? Pak si uvázat šálu a nasadit rukavici na ruku v sádře? Taky problém. Jak jsem si nasadila jednou rukou klobouk nebo čepici, o tom raději nemluvím, moc jsem se do zrcadla nekoukala. A to nemluvím o tom, že jsem zvyklá celé roky se aspoň trochu namalovat, to vypadalo, tedy já jsem si připadala jako klaun, protože jednou rukou vytočit rtěnku a namalovat si aspoň rty, i to mi nešlo jako dřív.
Když se vrátím do kuchyně, tak cibuli nakrájet bez přidržení si jí jednou rukou prostě nešlo. Jen jednou jsem ji potřebovala do pomazánky, manžel měl premiéru. V sobotu minule i teď jsem si řekla, že přece upéci jednoduchou bábovku nemůže být problém, to zvládnu i levou zadní, natož jednou pravou rukou. Šlo to až do doby, než jsem potřebovala těsto nalít do formy. To byl problém i pro manžela, ale i to jsme museli zvládnout spolu. Mytí nádobí je doménou manžela celé roky, ale tentokrát to měl i s bonusem – musí ho i utřít.
A úklid doma? Vytírat jednou rukou jsem ani nezkoušela, ono stačilo konzumovat oběd. Vše dosud jím lžící, něco mi musí manžel pokrájet.
Naštěstí nám snacha se synem vozí obědy ze školy, taky máme něco zmrazené, ale v sobotu jsem dostala chuť na kuřecí řízek. Rozkrojit prsíčka na dvě části? Manžel radil, abych šla za sousedkou, ale zvládla jsem to pomalu ale jistě sama. Naštěstí mám volný aspoň palec na té druhé ruce, který mi hodně pomohl. No a obalit řízek jednou rukou už pro mne není dávno problém.
Neříkám, že jsem se něco naučila, ale zkoušela jsem to, nač jsem si myslela, že stačím. Uvidím, jak to bude dál, až mi v pátek sundají tu moji sádru. Po rentgenu budeme chytřejší.
Ufff, obdivuji ty, kteří mají funkční jen jednu ruku. Taky jsem zkoušela žehlit, to ještě šlo, ale srovnat si to prádlo, to moc ne. Vždy si vzpomenu na mou kamarádku, která je po mozkové mrtvici na vozíku, ale funkční má jen levou ruku. Žehlit prý zvládne, ale jinak jí musí pomáhat manžel. Mám taky obrovské štěstí, že toho manžela mám. Ze začátku byl z toho trochu – no dost – nervní, ale teď už si zvykl. Když něco dělám sama, nelíbí se mu to. Říká dokonce, že to dělá rád. Tak vidíte, jsem mu za to vděčná.
No, to jsem se ale pořádně rozjela v tom povídání, a taky mi tou jednou rukou moc to psaní nejde, ale vždy jsem ráda, když zdolám nějakou překážku!
Všem, kteří vydrželi číst až do konce děkuje ukecaná Ježurka