Včera jsem byla opět v nemocnici, ale měla jsem si jen přijet pro výsledky histologie. Cca před měsícem jsem byla na kontrole po operaci tlustého střeva a hned mi tam pak doktor zase uštípl dva malinké polypy. Pro výsledky jsem si měla dojet včera.
Čekala jsem už kolikrát na podobné výsledky, ale čím jsem starší, tím se víc bojím a myslím, že tentokrát jsem byla fakt dost vyděšená. Tedy nejen já, ale i manžel. Poslední tři dny jsme nespali a tak jsme přijeli do nemocnice úplně vyšťavení. Měla jsem tam být ve 14,00 hod., ale nejel jeden autobus, tak jsme přijeli o něco málo později. Sestřička na rerepci mi říkala, že to tam pan doktor ještě nedal a znovu jsem se orosila. Už doma jsem běhala na záchod jak o závod (to já vždycky, když mám z něčeho velký strach), myslela jsem, že ani nedojedu, ale zvládla jsem to. Když mi sestřička řekla, že mám vše v pořádku, málem jsem jí dala pusu a rozplakala se radostí. To byla úleva! A pak ta radost! Neměli jsme ani chuť se někde courat po Mostě, ale jeli jsme hned domů. Cesta trvá cca hodinu a pak už se mně fakt do ničeho nechtělo.
Zato dnes jsem vesele umyla poslední okno. Včera ráno jsem si v předstihu koupila nové boty, staré už skončily v kontejneru a mně je hned podstatně líp na duši i na těle. Tedy až na tu moji stále bolavou a neposlušnou páteř.
Takže ještě chci poděkovat všem, kteří věděli a drželi mi palečky, ono to určitě funguje, takže moc dík.
Ještě dlužím hlášení o stavu mé nožky – tedy o jejím výronu. Stále si ještě kotník stahuji, ještě to není úplně to pravé ořechové, ale po šesti týdnech se mi konečně ulevilo. Proto jsem si také musela ještě koupit ty nové „samochodky“, protože na podpatek si ještě moc netroufám.
A musím pochlubit, že mám nový monitor k PC. V neděli mi ho přivezl a zapojil vnuk, my jsme jen zaplatili. To mám servis, co? Ještě, že já ty moje děti a vnoučata mám, jak mne to nabíjí, to určitě všichni taky znáte.
A teď teprve uvidíte, jak já se umím řehtat, tomu se ani nedá říkat smích! to jsem celá já, ale kdybyste se mne zeptali, čemu jsem se tak křenila, tak se přiznám bez mučení, že fakt nevím.
Vidíte to? Je to se mnou možné? To fotila Laděnka, když jsme za ní byli před týdnem v neděli a zajeli jsme si na kávu. Ani nevím, že ten její mobil dělá tolik fotek v momentě a opravdu nevím, co mi přišlo tak k smíchu.
Tak, abych prý poznala, jaké to je, když dělám paparazziho. Laděnka mne vyfotila v tom novém klobouku, když jsem se ukazovala rodině. A jak jinak než zase s pusou od ucha k uchu.
A ještě jedna za trest. Hubu nakřivo, ale zase s úsměvem a abych byla pořádně vidět. No co, hlavní je, že se ještě mohu usmívat, že mám po včerejšku důvod, ne?
Všem také přeji hodně úsměvů a hlavně, aby bylo proč se usmívat, to vám všem přeje Ježurka