A už jsem zase u jídla. Měla jsem totiž minulý týden takový jeden nápad. V jednom supermarketu nabízeli chlazeného králíka, tak jsem si řekla, že ho okouknu. Když jsem občas někde tohoto ušáčka viděla, byl promodralý a mražené vůbec nemusím. Šla jsem se tedy kouknout a vida, vypadal k světu. Tak nějak jsem si ho pamatovala ještě z dob, když jsem občas nějakého dostala z domácího chovu. Ihned se mi vybavila ta chuť a už jsem měla jasno. Byl to králík český, mladý, něco přes kilo. Teď jsem si ještě rozpomínala, jak jsem ho dělávala, protože to už je opravdu hezkých pár let, když jsem ho jedla naposledy. Já vím, že se mi budete smát ti, kteří máte králíky domácí často k obědu, ale pro mne to bylo tak velké pokušení!
Včera večer jsem králíčka naporcovala, nasolila, pořádně počesnekovala a dala do lednice. Dnes jsem tam přidala máslo a slaninu, pokmínovala a dala pomalu péct.
K tomu jsem si řekla, že bude pasovat hlávkové zelí. Je to lehké jako to králičí maso, no a bramborový knedlík. Už jsem se nemohla dočkat.
To, že jsem byla na oběd natěšená je vidět i na tom, že jsem se hned pustila do jídla a až pak jsem si vzpomněla, že jsem ten náš výborný oběd chtěla vyfotit. Proto už je tam jednoho knedlíku půlka.
Zbytek jsem obrala z kostí, které manžel ještě pořádně ožužlal
a schovala na další den. Mňam, to byla dobrůtka! Já se omlouvám, že tady tak opěvuji normálního králíka, ale pro mne je to o moc lepší než ty všelijaké cizí pokrmy, co dnes všichni vaří, tedy hlavně v televizi.
Ještě i teď vaše mlaskající Ježurka. Zdravím všechny i v tom vedru.