Dny se střídaly celkem stejně, jeden den dialýza, další den „volno“, ale hodně dlouho mne na jedné straně napájeli infuzemi a na druhé straně nestačili vylévat moč z cévky.
Myslím, že jsem přišla také o dost krve, protože mi brali často kontrolní odběry na interně, ale také mi brali ampulku krve před dialýzou a také po ní. Ale určitě mi jí tam ještě dost zbylo.
Ale ještě se musím vrátit k té mé váze. Jak jsem byla při prvním vážení zděšená z toho, co jsem viděla, to nebylo zdaleka vše. Ještě to tam přibývalo a já byla zoufalá, kdy to začne klesat. Konečně mi přestali dávat ty infuze, já byla tak dost nateklá a ještě do mne dávali další tekutiny. Pak jsem už jen sledovala, jak pomalu, ale jistě jde váha dolů. Sestřičky na dialýze mi měřily často také to, kolik čeho mám navíc a tak a nakonec to bylo super, vody jsem měla v těle -1. Krása! Konečně. Tady se ukázalo taky to, že jsem asi tak deset dní nejedla a váha končila na 66 kg. To už jsem byla spokojená. Já totiž byla tak nateklá, že jsem měla nejen nohy, ale i ruce, obličej a dokonce mi primářka na interně říkala, že vodu mám až pod prsa. Byla jsem ráda, že to všechno šlo do pryč.
Jo a také mi doktorka neodpustila jedno vyšetření, které mi můj urolog neprovedl, a šla jsem na cystoskopii. Bylo to prvně, ale nebylo to nic hrozného, největší radost jsem měla z toho, že mne zbavili té cévky a nemusela jsem chodit všude „s tou parádou“. Myslím samozřejmě pytlík s močí. Na urologii mi řekli, že je to v pořádku, pouze mám chronický zánět a dostala jsem další antibiotika. Bože, já si jich tedy letos užila! Na to, že nesnáším žádná, až až.
Nebudu vás už unavovat celým průběhem mého třítýdenního léčení v nemocnici, ale musím něco ještě napsat o mých spolu pacientkách.
Začnu tím, jak jsem tady ležela v květnu, tak jsme si padly do oka s jednou pacientkou, která ležela vedle, a občas jsme si telefonovaly. A jak jsem byla překvapená, když mi jednoho dne Evička volala, že je v nemocnici a přijde se za mnou podívat. Bohužel to nedopadlo, protože jsem se tento den zdržela na dialýze. Ale na stolečku mi nechala milý pozdrav.
Růžička krásně voněla a vydržela opravdu hodně dlouho.
Tady na tom pokoji se za ty tři týdny vystřídalo opravdu hodně pacientek. Bylo nás tam šest, to už jsem psala a mohu říct, že ráno nebo po obědě jedna odešla a večer už byla postel obsazena někým jiným. Stále bylo plno.
Zase jsem si s někým rozuměla víc a s někým méně, to je obvyklé, ale celkem to šlo. První, s kým jsme si vyměnily kontakt, byla paní Inge. Bylo jí osmdesát let, původně byla učitelka a byla to moc hodná a milá paní. Chudinka cestovala z oddělení na oddělení a nakonec skončila na gynekologii na operaci. Ale volaly jsme si a vše dobře dopadlo.
Také nezapomenu na Jolanku, která ležela vedle mne. Byla o tři roky starší, byla úplně sama a byla moc hodná. Měla jen nevlastní dceru (manžel jí už zemřel) a ta ji asi chtěla dostat do pečovatelského domu, protože měla slíbeno, že dostane její byt včetně nového nábytku. Svoje děti mít nemohla. Jolanka sice hodně zapomínala, a lékaři se báli, když je sama, že by se jí něco mohlo stát, tak jí vyjednali další pobyt na LDN a pak by měla jít do pečovatelského domu, kde měla podanou žádost. Moc se jí tam ale nechtělo a nám jí bylo líto.
Z druhé strany vedle Jolanky ležela Maruška. Taky osmdesátiletá šarmantní paní, která dělala předsedkyni bytového družstva, měla vše v malíčku a taky mi pomohla tím, že mi půjčila natáčky a já si mohla umýt hlavu a ona mne aspoň natočila. Hned jsem si připadala jako člověk. Už mi volala, máme taky na sebe spojení a tak si říkám, že jí dlužím také zavolání.
Potom přišla další vrstevnice – paní Věruška, sedmdesátiletá paní, se kterou jsme si také hezky popovídaly, manžel jí vozil ze zahrádky ovoce a i já se měla dobře. Jen doufám, že je také v pořádku.
Také jsme tam měly asi tři dny jednu Vietnamku Lenku. Byla milá, snažila se komunikovat, ale nejedla naši stravu. Vždy jí tam rodina přivezla jídlo to jejich. A občas také něco připadlo i nám. Byli všichni milí a ona nám na rozloučenou při odchodu každému dala nějakou maličkost na zoubek. Měli svůj obchod a snad i restauraci.
Nezapomenu ani na babičku, které bylo 91 let, to byla ale čiperka! Jednou takhle slyšela, že někdo něco chce a já jsem byla v šoku z toho, jak první a nejstarší z nás vyskočila z postele, aby pomohla. Také ji přeji ještě hodně zdravíčka!
Měli jsme tam dost dlouho i jednu Romku. Byla to slušná žena, měla kupodivu jen jednoho syna, byl k ní velice hodný. Měli jednu dceru a dvě vnučky. Odešla domů s dírou v břiše, tak jí držím palečky, aby jí to v pořádku srostlo.
Naposledy vedle mne ležela paní, která znala z dob mládí synovu tchyni, tedy druhou babičku a pamatovala si i na snachu, kterou prý občas vozila v kočárku. Všeho se bála, nechtěla na další vyšetření a tak jí dál držím pěsti, aby měla štěstí a dostala se z toho všeho tak, jak chtěla ona.
Vidím, že jsem to dnes trochu natáhla, ale už jsem to chtěla skončit. Jinak ještě jen dodám, že jsem měla denně návštěvy, to je samozřejmé, všechny jsem ráda viděla a všichni mi dělali radost. Manžel, děti, snacha i vnoučata.
Já jsem si tam ještě stihla na poště vyřídit vyzvednutí přeplatku za vodu a topení, už mi končil termín a naštěstí to tam vyšlo. A taky jsem tam jednou využila služby kadeřnictví, abych vypadala lépe a mohla jít taky dřív domů, ne?
Už toho povídání o nemocech nechám a určitě vám příště nabídnu něco veselejšího a lepšího.
Hodně zdravíčka všem přeje vaše Ježurka