Dnes chválím!
Ráda bych se zastavila u té dialýzy, kde jsem trávila spoustu času. Vozili mne tam už pak jen na vozíku, bylo to docela daleko jakýmsi podzemím, sama bych asi zabloudila, měla jsem svoje místo naproti stolu jedné ze sestřiček, tak jsme si mohly občas i trošku popovídat. Opravdu ale jen trošku, protože takový fofr, jaký tam mají sestřičky, to se před nimi skláním. Stačily se při tom všem velkém vytížení ještě na nás usmívat a mile reagovat na naše případné požadavky.
Také pan primář byl skvělý člověk, ochotně odpovídal na všechny moje otázky, podrobně mi vysvětlil, jak probíhá obnova funkce ledvin, že má tři části a věřil, že to u mne bude jen přechodná záležitost. Prý jak rychle ledviny zkolabovaly, že věří, že tak rychle se zase vrátí vše na původní stav. A měl pravdu.
Sestřičky tam na ten sál, kde bylo 12 míst pro pacienty, byly celkem dvě, které nás napojovaly ve sterilním prostředí na tu umělou ledvinu. Jednalo se o sestřičku Veroniku a Jitku, obě milé a jejich pravou rukou byla sestřička Miládka, která zastávala pomocné úkony, také později rozvážela svačinu. Dostávali jsme kávu nebo čaj a vždy nějakou bagetu.
Pro mne bylo ze začátku utrpením, že jsem měla stále průjem. Děsilo mne, že si sednu na delší dobu na dialýzu, která se nedá přerušit a mne chytne břichabol, co teď? Sestřičky na interně mi na moje přání a obavy přidávaly stále víc léků na průjem, ale stejně to jednou nebylo nic platné.
Zatím co já jsem se styděla, až mi bylo do breku, sestry to neviděly jako problém, prý od toho jsou tam, že to nemám řešit. Naštěstí se mi to stalo jen jednou a pak už jsem na tom byla lépe.
Já byla stále zvědavá, no, a když jsem seděla naproti sestřičkám, tak jsem se i informovala o tom, zda se můj stav lepší. Vždy mi ochotně vysvětlovaly, jak se věci mají. Už bych mohla dělat informátora ohledně výše CRP nebo kreatininu i já.
Vůbec, když se tak zamyslím, tak toto oddělení dialýzy včetně všech sestřiček a pana primáře hodnotím jako nejvyšší kvalitu služeb z celého mého letošního pobytu v nemocnicích. Nic tady nebylo problém. Pan primář mi nakonec musel dávat kanylu novou, ale to bylo raz dva, a pak už vše fungovalo jako švýcarské hodinky. Vždy jsem těch pět hodin přežila. Většinou tak v polovině mi začala být taková zima, že jsem se ke konci klepala jak ratlík. Po návratu na oddělení jsem se pak zahřála až moc, měla jsem jednou 37,8 a po druhé dokonce 38,5 st. teplotu. Ale na interně se o mne postarali, ihned mi dali něco na snížení horečky a příště? To už jsem si věděla rady a díky sestřičkám na dialýze už se to neopakovalo. Jak mi začalo být zima, tak jsem to nahlásila a ony mi přitopily, zahřály mé tělo na 37 stupňů a bylo vše OK. Ano, to všechno teď už vím, že jde.
Na dialýze jsem byla celkem devětkrát, bylo to obden. Pak pan primář řekl, že už na další nemusím a po kontrolním odběru krve, bude-li v pořádku, mi vyndá kanylu a pustí mne domů. Když se toto dozvěděly sestřičky a já čekala venku na zprávu, tak hned mi to venku špitala Jituška, pak zjistila, že nemám ještě vyndané stehy z té první kanyly, tak mne vzala ještě na chvilku dovnitř a už hlásila sestřička Verunka, jestli už mi tu dobrou zprávu řekla. No, nebyly úžasné? Nakonec mi ještě venku tuto zprávu oznámil osobně i pan primář.
Ještě jsem se tam tedy jednou vrátila a to ten můj poslední den v nemocnici proto, aby mi vyndali tu kanylu, která i přesto, že tak dobře fungovala, musela ven. Sestřičky se se mnou loučily jako se starou známou. Prý mi to moc přály, aby to vše dobře dopadlo, protože prý to dobrým a hodným lidem vždy přejí. Přiznávám, že jsem byla naměkko.
Moc tedy chválím celé osazenstvo dialýzy, jsou příkladem toho, jak by to mělo ve zdravotnictví fungovat. Moji milí, děkuji moc za vše!
Vím, že se ještě uvidíme, protože budu zatím chodit do nefrologické poradny a musím tam už příští týden. Naštěstí pro mne přijede sanitka.
Pokračování….