Přesně tak to bylo. Přijela jsem tedy ve středu 20. července domů, už jsem psala, že mne manžel přivítal krásnou kyticí, byli jsme oba rádi, že jsme zase spolu.
Ve čtvrtek ráno, když jsem vstala, už jsem měla zase nahnáno, protože jsem si uvědomovala, že se mi vůbec nechce na malou. Nešlo nic. Tak jsem se svěřila manželovi a později i synovi, no jeli jsme do nemocnice na urologii. Řekla jsem si, že mne jen vycévkují a já pojedu hned zase domů. No, počkala jsem si tam v čekárně dost dlouho, ale vzali mne a pan doktor mne zpovídal, co bylo. Vysvětlila jsem, že jsem se vrátila z nemocnice po operaci a nevím, proč nemohu čůrat. Promakal mne, prohlédl ultrazvukem a řekl, že nemám v močovém měchýři vůbec žádnou tekutinu. Ať jedu domů a pořádně piji. Na případnou kontrolu pak ke svému urologovi.
Stihla jsem si ještě ve městě nechat opravit rozbité brýle, něco málo uvařit a vyprat prádlo, vypila jsem asi dva litry tekutin a pořád nic. Pár kapek za celý den bylo hodně málo. Co teď?
V pátek jsem tedy vstala v šest hodin, umyla jsem si vlasy a vyfoukala, osprchovala se a opět volala synovi. Už jsem měla zase sbaleno do nemocnice, vědoma si toho, co mi říkali v Jablonci při propuštění. „Cokoliv bude doma jiné, než při propuštění, okamžitě kontaktujte oddělení v nemocnici, které vás sem vyslalo.“ No, jeli jsme zase do mostecké nemocnice, dlouho jsem byla na příjmu na vyšetřovně, já pořád říkala, že chci zase na internu, kde jsem byla v květnu, nějak se jim to nezdálo, proč tam a ne na urologii, předložila jsem jim den starou zprávu o vyšetření. Snažili se mne cévkovat, ale bohužel. Zase jen pár kapek a nic. Tak mne znovu přijali na internu, kde jsem ležela v květnu, a začaly se dít věci.
Manžel se synem a snachou odjeli tedy zase domů beze mne a já byla opět smutná. Ale nedalo se nic dělat. To jsem ovšem ještě netušila, jak si to tam náležitě vychutnám. Tak o tom zase příště.