Včera jsem psala začátek našeho krátkého pobytu v Praze. Končila jsem tím, že jsme se vraceli z hotelu, kde jsme nechali tašku, tramvají zpět co centra.
Protože tramvaj jela kolem Bílé labutě, tak se tam manžel chtěl jít podívat. Už jsme tam opravdu dlouho nebyli a manžel si chtěl koupit zdravotní ponožky. Jak jsme tam tak procházeli, tak jsem uviděla krásnou košili. Manželovi se taky líbila a kupodivu ani neprotestoval, když jsem mu navrhla, ať si ji koupí. Stála necelých pět set korun, šel si ji vyzkoušet, byla tam velmi ochotná prodavačka, která mu ji taky pochválila, tak si manžel taky jednou udělal radost.
To je ona, snažila jsem se ji trochu vyfotit, ale lépe to bude, až si ji vezme na sebe. Fakt mu sluší.
Najednou jsme si všimli, že nahoře v pátém patře inzerují jídelnu „U Rozvařilů“, to bylo překvapení. Dřív jsme tam chodili rádi na obědy, protože tam dobře a poměrně levně vařili a pak najednou byla pryč. A vida, my ji našli! Zajeli jsme se tam podívat, že bychom tam šli další den na oběd. Nahoru jel výtah. Když jsme šli pak k výtahu, že pojedeme zpět, stál tam nějaký ne zrovna příjemný pán, který nám sdělil, že dolů se výtahem jezdit nesmí. Že manžel nemůže na nohy, to ho nezajímalo. No a to bylo zlé. Manžel s velkou bolestí těch pět pater sešel, určitě minimálně tak sto schodů), ale pak myslel, že upadne. A do toho ještě začala i bolest páteře, asi jak uhýbal tomu kolenu a bylo vymalováno. Už ho nic nebavilo a sotva s bolestí šel.
Když jsme byli ještě doma, tak někde zjistil, že je v Praze otevřený „Dům vláčků“ v OD na Petřinách, tam se chtěl podívat. Jeli jsme tedy metrem a dům našli. O tom ale bude samostatný článek.
To manželovi pro tento den naprosto stačilo, co se týče chození, tak jsme jeli do „naší“ cukrárny, kam vždy v Praze chodíme na kávu se zákuskem a odtud pak už jen na pokoj. Dál to nešlo. To převážně seděl v metru nebo tramvaji.
Bolest ho držela i při odpočinku na pokoji, tak jsme si řekli, že nebudeme nic lámat přes koleno a odjedeme další den domů podstatně dříve, než jsme původně chtěli.
Ještě jsem si ráno na rozloučenou vyfotila z okna hotelu pohled na Vltavu. Škoda, že byla mlha, mohlo to být při sluníčku nádherné.
Ještě jsem zamířila pohledem na druhou stranu a líbilo se mi, že i když byla mlha, bylo vidět krásné zrcadlení.
Vydali jsme se tedy po snídani, která byla v hotelu formou bufetu, po malé projížďce tam a zpět tramvají na Václavák. Tam jsme šli do půlky a zpět, udělala jsem ještě aspoň dvě fotky nahoru a dolů jako důkaz a šli jsme na metro a odtud už rovnou na Hradčanskou na autobus. Odjížděli jsme tedy již v 10 hodin, ale cesta byla krutá.
Ano, toto jen jako důkaz, že jsme opravdu dál nemohli, ale na Václaváku jsme nastoupili na metro a jeli na Hradčanskou, na odjezd autobusu.
No, pro nás to bylo jen zdržení, popojížděli jsme tři čtvrtě hodiny, napřed jsme nevěděli, co se děje, takové stovky aut v koloně na obě strany jsem snad ještě neviděla, ale pak jsme zjistili, že to bylo tou nehodou nedaleko Loun, že tam havaroval autobus plný dětí a bylo víc jak čtyřicet zraněných. Až mi z toho mrazilo. Jak jsem slyšela, nehoda se stala po osmé hodině ranní a my jeli okolo asi za čtyřicet pět minut, odkláněli dopravu na úzké silnice, velká vozidla se těžko vyhýbala, ale domů jsme dojeli v pořádku a měli jsme jen 45 minut zpoždění. Určitě jste o tom včera všichni slyšeli. Hrůza, tolik policajtů, hasičů a těch nešťastných lidiček a dětiček, nebylo mi z toho dobře.
Tak jsme byli rádi, že jsme doma, já sundala jídlo, co jsem měla v mrazáku, ohřála, najedli jsme se a manžel se opět nadopoval analgetiky a šel do klidu. Já jen doufám, že bude zase brzy líp, ale bohužel, už jsme docestovali. Nedá se nic dělat. Já to oproti manželovi prožila poměrně dobře. Sice jsem brala léky na bolest, ale dobrý.
No, ještě dodám, že to bylo prvně, co ty roky jezdíme do Prahy, že se nechtěl ani jet podívat do Vršovic na ten dům, kde tehdy bydleli. Je vidět, že mu bylo opravdu hodně ouvej.
Byli jsme prakticky jen v Domě vláčků, o tom napíši zase zítra. A je to opravdu náš poslední pobyt v Praze na víc jak pár hodin. Když bude dobře, jen se kouknout na otočku, ale jinak už to opravdu nejde.
Pokračování….