Ještě se na chvíli vrátím k tomu mému pobytu u maminky. Mí stálí čtenáři ví, že maminka vidí jen malinko na jedno oko, má to čím dál těžší. Tudíž už dlouho sama nic nevaří a tak nemá ani doma patřičné suroviny. Když tam jedu já, tak si vše, co potřebuji, dovezu z domova. Musím si tedy podrobně probrat vaření na ty dny a vše, co je do toho třeba tak nakoupit, protože před příjezdem cestou nakupuji, nebo dovézt z domova. Jinak v týdnu mamince obědy dováží a o víkendu má oběd dole u bratra.
Tak jsem si třeba doma musela připravit marinádu na naložení masa, protože maminka nemá olej ani strouhanku, naplánovala jsem i čočkovou polévku, do které já dávám i zeleninu a tak jsem taky musela vzít oboje sebou. Jo a také nudličky. Cibuli a česnek v malém množství nakoupím, jakož i brambory. Včera si poručila maminka buřtguláš, který já zaprašuji, ale byla tam jen hladká mouka a sádla tak tak. Guláš byl pak ještě řidší, jíšku maminka taky nemá, tak jsem musela improvizovat. Přidala jsem „záklechtek“, tedy mouku ve vodě. Ale bylo to prý dobré.
Tentokrát mne přivezl syn se snachou a maminka by nepřenesla přes srdce, kdybychom jim něco nenabídly. Tak jsem brala z domova ke kávě pro maminku půlku mé vánočky z mrazáku, pro syna zbytek štrúdlu, protože ho miluje, snacha vím, že má raději škvarkové placky, které jsem jí také od soboty schovala na mrazák, no a já, abych jim to „jejich“ nejedla, tak jsem si ráno v den odjezdu nechala od manžela koupit tvarohové šátečky.
Když pro mne včera přijela dcera, pospíchá ihned z práce, aby byla u maminky co nejdřív, tak vždy navařím trochu víc, aby měla oběd i ona.
A nedá mi to, abych nepřidala také něco pro zasmání. Hned tu první noc, co jsem u maminky spala, tak nás vzbudil budík – tedy radiobudík, který má maminka u postele, aby z rádia ráno věděla, kolik je hodin. Ale ten hnusný řvoucí alarm tam měla maminka omylem, ani nevěděla, jak se jí to povedlo. Když už to „řvalo“ po třetí na celý barák, nevydržela jsem to a šla jsem to mamince vytáhnout ze zásuvky. Copak o to, pak už jsme spaly obě v pohodě, ale druhý den jsem musela tento radiobudík zprovoznit. Nikdy jsem s ním nic nedělala, ani jsem nevěděla, jak ten alarm vypnout, návod nikde. Stylem pokus – omyl se mi celkem brzy podařilo vypnout to buzení, ale pak zase nešlo pustit rádio. Když se mi i toto podařilo, nešlo to zase vypnout. Já se ale jen tak nedám a DÍLO SE NAKONEC PODAŘILO! To bylo radosti!
A taky jsme se občas od srdíčka zasmály. Tedy hlavně já jsem vždy rozchechtala maminku. Přišlo mi to opravdu hodně k smíchu. Napřed jsem hledala brýle, ale jakou dobu, už jsem nevěděla, kde hledat, když v tom mne to napadlo a hurá, opět jsem viděla! Za nějakou hodinu se maminka nabídla, že zatím co já budu žehlit, že ona utře odkapané nádobí. Utírá, utírá, najednou se otočí a nemůže najít utěrku. Mně to přišlo už opravdu tak k smíchu, že jsme tedy super dvojka, že jsme obě slzely. Ale jen jsem se trochu zklidnila a otočila, tak jsem začala znovu. Viděla jsem totiž, že maminka si utěrku položila na otevřenou zásuvku s příbory, kterou přivřela a tak ji ani nemohla vidět. No, zkrátka jsem si o pár vteřin určitě prodloužila život. A legrace musí být, i kdyby na chleba nebylo, ne?
Takže tohle všechno bylo jako bonus k tomu, co mne čekalo u maminky. Jo a tentokrát mi nějak vůbec nevadilo, že jsem nebyla celé tři dny venku. Jen dvakrát vynést odpad při „čištění“ skříně a likvidaci nepotřeného. Doma mne včera čekalo vaření, pečení a dvě pračky prádla, ale stejně to venku klouže, tak to ještě asi přes víkend vydržím.
Dávejte venku pozor, abyste neupadly, já zítra určitě budu, už potřebuji nakupovat. Tak se opatrujte a mějte se krásně. To vám všem přeje Ježurka