Vím, že život pozpátku prakticky nejde, ale ve stáří se hodně seniorů vrací hodně zpátky v životě ve svých vzpomínkách a kupodivu jsou to vzpomínky čerstvější, než ty včerejší.
Psala jsem, že jsem se opět vrátila od maminky a ve chvílích, kdy jsem musela odpočívat, jsme si jako vždy povídaly a maminka čím dál tím víc vzpomíná na stále starší příhody a osoby v nich. Tak ani nevím, jak přišla řeč zase na to, jak brzy jsem začala mluvit. Bylo mi prý tak rok a půl a ona přišla tenkrát domů, když mne hlídala babička – tedy její maminka a já jsem jí s pláčem říkala, že mám „bolavý lučičky“ a ukazovala jsem ji ofačované ruce. Babička se se slzami v očích omlouvala, že to byl okamžik, že za to nemůže. Prý jsem zakopla a spadla na rozpálená dvířka u kamen. Byla jsem tenkrát opravdu hodně spálená na rukou. Maminka se mnou chodila k jednomu dětskému doktorovi (bydleli jsme v Brně) a prý dodnes vidí tu jeho cedulku na dveřích : Dr. MUZYCZUG. Říkala, že se to četlo Muzyčuk a byl to Ukrajinec, ale byl prý na mne hodný. To mne tedy dostalo a řádně rozesmálo. Jen pro neznalé podotýkám, že maminka má 95 let a toto se událo v lednu 1943. No, není to úžasné? Opravdu hodně pozpátku se vrátila maminka v čase. Ač téměř nevidí, jeho cedulku na dveřích má před očima stále.
Je to zajímavé, jak se nám některé okamžiky vryjí do paměti tak hluboko, že je nikdy nezapomeneme a některé vypustíme. Myslím tím tu dlouhodobou paměť. O krátkodobé ani nemluvím. Tam je to horší už i se mnou. Nevím kolikrát ani to, co jsem měla včera k obědu, bohužel.
Tak jen pro ilustraci uvádím naše přibližné podoby- je to opravdu hodně pozpátku.
Toto jsme my dvě, ale určiě to není foceno v zimě, ale buďto před nebo po inkriminovaném čase.
Krátká, ale krátká cesta pozpátku v životě mé maminky. Já si samozřejmně z toho nepamatuji vůbec nic.