Včera jsem popisovala, jak jsem byla u maminky. Odvezla mne tam dcera v pondělí a návrat byl domluvený na čtvrtek dopoledne. Jenže…. člověk míní….
Ve středu krátce po poledni mi volala snacha. „Bohužel, omlouváme se tobě i babičce, ale budeme muset pro tebe dojet už dnes v podvečer s Lukášem. Láďa si hnul se zády, tedy něco jako ischias.“ Zrovna byla se svou maminkou a vezl je také vnuk Lukáš v krajské nemocnici, kde druhá babička byla na obstřiku páteře pod CT. Tentokrát to bylo horší a tak ji spolu doslova odtáhli k autu a než jeli zpět, dostali tuto informaci od syna. Prý takovou strašnou bolest v životě neměl. Byl pracovně autem někde na stavbě, špatně se ohnul – a už to bylo. Nevědělo se tedy, jak to s ním bude, zda nebude potřebovat odvézt ještě večer k lékaři na pohotovost.
Zatím ležel doma v posteli, vnučka dělala ošetřovatelku jemu i babičce, která po tom obstřiku vždy nemůže do večera vůbec chodit, pak je to už lepší.
No, co se dalo dělat. Maminka tentokrát ani tak moc neřešila to, že odjedu dříve a bude jí smutno, ale to, jak to je s jejím vnukem. Dcera by také ve čtvrtek nemohla, byla objednána s autem na technickou prohlídku, tak jsem se musela přizpůsobit.
Měla jsem štěstí, že jsem měla všechno to, co maminka potřebovala hotové, že jsme si nechaly volné odpoledne jen tak na posezení a povídání si spolu. Podstatně jsme si to zkrátily, ale hlavně jsme obě myslely na syna. A taky jsem litovala vnuka. Tolik km v tom vedru, to je záhul na zkušeného řidiče, natož na mladého studenta. Spočítali jsme, že najel vlastně bez odpočinku víc jak 300 km.
Ještě jsem musela zavolat manžela, abych měla doma něco malého k večeři, aspoň rohlík, protože se mnou ještě nepočítal a pak jsem to také chtěla oznámit sestře.
Manžel se šel okamžitě postarat, a když jsem volala sestře a vše jí vylíčila, tak mi říká, že mi také něco přidá. A rovnou na mne vybalila: „Mám ruku v sádře.“ Ten moment se mi málem podlomila kolena. Ale sestra byla vysmátá a vyprávěla, jak na zahradě zakopla o hadici, dopadla na ruce a kolena. Kolena byla samozřejmě odřená a ruka pobolívala, ale dodělala, co bylo třeba a pak jela tramvají – vlastně šalinou – domů. V tašce si vezla nakládačky, a když si zkusila tašku přehodit z pravé do bolavé levé, ihned to musela dát zpět. Nešlo to. V hlavě jí vrtalo, co když je to zlomené, tak se cestou zastavila v úrazové nemocnici, kde jí udělali RTG a prý je to „jen“ prasklé, ale částečnou sádru aspoň na týden jí dát museli. TO BYL TEDY DEN, za všechny prachy!
Snacha s vnukem tedy přijeli, rozloučili jsme se s babičkou a jeli domů. Bohužel na trase je objížďka, tak nám cesta trvala min. o dvacet minut déle. Dojeli jsme v pořádku, ale umordovaní, hlavně vnuk.
A můj syn? Ten odmítl ten den jet na pohotovost, když ležel, tak to šlo, ale v noci to bylo horší. Ráno tedy jeli k jeho praktické lékařce. Ta však měla dovolenou a lékař, který má ordinaci vedle, tak ho nevzal, protože prý zastupuje jiný, který tam byl až odpoledne! Myslíte, že jednal v pořádku? My si to tedy nemyslíme. Ale co teď? Zafungovala šikovná druhá babička, která „ukecala“ neuroložku, ke které chodíme všichni (tedy ona, já i můj muž) a která je i synovou spolužačkou z gymplu a ona ho výjimečně vzala. Dostal tedy ihned obstřik i léky, tak teď už jen držíme palečky, aby bylo líp. Zatím tedy nic moc.
A nakonec jedna velká radost. Když jsem odjížděla k babičce, tak jsem ze schránky vyndala ještě pohled k svátku a dopis. Ten jsem si rozbalila až u maminky a to, co v něm bylo, to vám musím ukázat.
Tento ježeček má č. 213
Ano, tento krásný, nádherný ježeček jako přívěsek do mé sbírky. Super! Něco podobného nejen že nemám, ale ani jsem netušila, že existuje. Poslala mi ho moje mladá milá čtenářka blogu Petinka, které ještě jednou tímto moc děkuji.
Vám všem krásný den! Nevím jak u vás, ale u nás je děsné dusno. Zdraví vaše Ježurka