Druhá světová válka – především její konec je určitě časté téma posledních dnů. Je to jasné, kulaté výročí vždy evokuje hodně vzpomínek. Já si tak říkám, jestli je to vůbec možné, že už je to tak dlouho a že si ještě vůbec něco pamatuji.
Na toto téma, asi díky tomu, že se o válce teď všude hodně mluví, začala řeč i moje maminka, když jsem byla naposledy u ní. Ptala se mne, zdali si něco pamatuji z této doby. Je to neuvěřitelné, ale konec války si pamatuji velmi dobře. Dokonce mám tento okamžik stále v paměti jako živý. Vidím vydrhnutý kozí chlívek, kde koza už dávno nebyla a my všichni, co jsme tam předtím byli, stojíme na malém dvorku. Slyšíme, že je konec války, že už se nemusíme do chlívku vracet.
Můj tatínek si sedl na zídku dvorku a hlásil, co viděl venku před domem. V tom na něho jeden osvoboditel (Rus) začal mířit puškou. Chtěl doklad, jestli není nepřítel. Tatínek byl vždy snědý a černovlasý, vypadal jako Maďar. Vše ale dobře dopadlo.
Bylo 17. dubna 1945, to byly osvobozeny Hrušovany u Brna, kde jsme tenkrát byli, u rodičů mého tatínka. Byla prý tam i druhá babička, tedy maminka maminky, což už si nepamatuji. Přijela z Brna, tam to bylo opravdu asi horší. Naše malé městečko tenkrát osvobodila ruská armáda v čele s generálem Malinovským. Doufám, že si to pamatuji dobře.
Maminka pak vzpomínala, jak jeli přes obec tanky a vojáci si mysleli, že mohou všechno. Měla jsem v té době ještě malou sestřičku, byly jí 4 měsíce a mně 4 roky. Maminka říkala, že mou sestru musela štípat do tváří, aby plakala, protože si chtěli maminku vzít vojáci sebou. Když viděli, že tam pláče mimino, tak se obrátili na její maminku, asi by brali každou ženu, ale ta zase říkala, co by dělali se starou babkou, tak prý nakonec mávli rukou a odešli.
A také chtěli po mamince, aby jim dala prostěradlo, které později našla o kus dál celé začerněné. Vyčistili s ním lauf tanku a vyhodili. Ještě si vzali věci, které jim nepatřily. Měli jsme je tam uschované v kufrech a babičky v rancích. Najednou maminka viděla, jak má voják jednoho koně přikrytého dekou, kterou měla původně na postel jako přehoz. Říkala, že to je naše deka, ale ruský voják jí hned vpálil, že je to jeho, protože on bojoval. A bylo vymalováno.
Tak to jsou moje vzpomínky. Jen dodám, že naše Brno nebylo tenkrát německé jako jedno z mála území, které zabrali Němci. I za války museli lidé žít, moji rodiče se za války v listopadu 1940 brali a v roce následujícím jsem se narodila já a za necelé čtyři roky za mnou ještě moje sestra.
Upřímně si přeji, aby se tyto hrůzy už neopakovaly, ale aby se neválčilo ani nikde jinde na světě, protože to odnesou vždy hlavně nevinní lidé. Proto přeji mír celému světu.