Stálým návštěvníkům je všeobecně známo, že můj syn a vnuk jeli začátkem prosince na MS v bowlingu do SAR do města Abu Dhabi. Hned bylo jasné, že se tam úplně jinak žije než u nás a taky někteří z vás projevili zájem o nějaké povídání o této zemi z pohledu nás, Čechů. Požádala jsem tedy svého syna, aby mi něco o této zemi a tomto městě napsal. Nakonec tam byli dost dlouho, tak máte-li chuť, čas a zájem, tady je 1. část jeho vyprávění :
Cesta do vzdálené části naší zeměkoule asi vždy v člověku vyvolá smíšené pocity. Na jedné straně je zvědavost, touha po poznání a na druhé trochu obavy ze zklamání, nebezpečí.
Cesta do země s velmi odlišnou historií a kulturou byla pro mě cesta do neznáma. O arabském náboženství toho nevím moc. Něco se člověk dozví od známých, něco ze sdělovacích prostředků a něco si musí jen představovat.
Vzal jsem si k srdci rady o tom, že délka kalhot by měla být aspoň pod kolena, nemám fotit riziková místa jako letiště, armádní budovy nebo místa, kde se vyskytují zahalené ženy. Člověk by se měl na ulici zdržet důvěrných projevů jako je držení za ruku nebo líbání a stejně tak by neměl na veřejnosti jíst nebo pít.
Přílet do Abu Dhabi byl provázen smíšenými pocity, které se však poměrně rychle rozplynuly. Sotva se člověk konečně narovnal a rozlámaný prošel uličkou v letadle kolem usměvavých letušek, brzo ucítil velmi příjemný závan teplého letního vzduchu. Po chladném prosincovém počasí v České republice je to velmi příjemné probuzení. Před letadlem čekal autobus a odvezl nás k hlavní letištní budově.
S očima navrch hlavy jsme vstoupili do toho velkého bludiště a snažili se rychle orientovat ve změti anglických a arabských nápisů a zároveň se držet hlavního proudu tak, aby nás navedl k odbavení. Po zdolání několika jezdících schodišť a dlouhých chodeb jsme se ocitli v jakési velké hale, kde uprostřed jezdila zavazadla a na konci byly turnikety s pulty pro odbavení. U zavazadel už postával jakýsi muž v bílém hábitu a brzo nás oslovil velice srozumitelnou angličtinou. Pochopili jsme, že tam na nás čeká, aby nám dal základní pokyny a nasměroval nás k bowlingové herně i hotelu. Na běžícím pasu jsme si odchytili zavazadla a vydali se k turniketům. Odbavovací úředníci v hnědých hábitech vypadali dost nepřístupně až přísně, tak jsme se rozpačitě dívali jeden na druhého a trpělivě čekali, až prolistují naše pasy a zapíšou všechny údaje do počítače. Pak se nás jen zeptali, odkud jsme přiletěli a se zamračeným pohledem otevřeli branky do nového neznámého světa.
Vzápětí nás průvodce poučil o možnosti koupit si místní sim kartu či vyměnit peníze hned na letišti. Oboje jsme odmítli a směřovali k přistavenému autobusu. Velice ochotný a usměvavý řidič v klasické uniformě autobusáků nám pomohl naložit zavazadla a pak už s námi pádil k hotelu. Sledovali jsme cestu s vykulenýma očima. Řidič se mistrně proplétal změtí dálnic, z nichž každá měla minimálně 4 pruhy a byla lemovaná obdivuhodnými a krásně osvětlenými stavbami. Hned na první pohled je vidět, že tady se opravdu snad na ničem nešetří. Jak jsme poznali později, dálnice i silnice jsou lemovány jednotlivými palmami a ke každému stromu je zavedeno zavlažovací potrubí. Po 20 minutách cesty sjel autobus z dálnice a zaparkoval u komplexu vysokých budov. Jedna z těch honosných staveb byl náš hotel. Ubytování proběhlo bez komplikací, jeden ze 4 recepčních v hotelové uniformě se nás hned ujal a dal nám všechny potřebné informace. Každý vyfasoval vstupní kartu do pokoje, která se musela zasunout nejdřív do dveří pokoje a následně do schránky za dveřmi, aby fungovala elektřina. To už jsme naštěstí znali z jiných hotelů u nás. Snídaně od 6 do 10.30 a bazén je na střeše ve 20. patře. Pokoj není velký, ale útulný a čistý. Klimatizace je nastavena na 21 stupňů – to se nám zdá moc a tak se shodneme na 24 stupních.
To jsem se nějak rozepsal, pokračování příště.
Láďa
Jak jsem tedy řekla, vlastně napsala hned na začátku. Přečtěte si to vy, které vás to zajímá a zase někdy příště.