Ano, už jsem zase zpět. Pobyla jsem u maminky jen od pátku do neděle, děti mne dovezly i odvezly v pořádku a v pohodě, mamince jsem pomohla dle plánu, stačily jsme si i trošku popovídat a když mne dcera odvážela, zase byla maminka smutná. „Už je zase konec“, řekla doslova, ale uteče to jako voda a zase tam příště přijede sestra.
No, bylo to trošku hektické, ale zvládnutelné. Přiznávám, že někdy jsem byla „jak myš“, což je mé obvyklé úsloví, ale maminka byla nakonec spokojená. Dostala už od nás ode všech dárečky na Vánoce. Rychlovarná konvice jí tekla, už to nešlo, tak nač čekat, no ne? Tak jsem jí ji hned rozbalila a zprovoznila a byly jsme rády, že je vše v pořádku. Těch pár ostatních maličkostí si taky převzala a zrovna tak jí přivezli dárky syn se snachou a pak moje dcera. Vždy je za všechno tak vděčná a pořád si myslí, že dostává moc, že nic nepotřebuje, však to jistě také někteří znáte. Že jsme všichni od ní dostávali (a stále dostáváme) nejen materiální dárky celý život, na to už zapomíná.
Pravda je, že s tím zdravíčkem to už lepší nebude, spíš naopak, ale snažíme se všichni. Maminka v poslední době stále více vzpomíná a hovoří o své mamince, tedy o mé babičce, která zemřela ve svých šedesáti letech v roce 1948. Povídaly jsme si zase o tom, jak to měla babička tenkrát těžké a divily jsme se, že to vůbec zvládala.
Maminku tam přes den, když je sama, „drží“ ty jejich kočičky. Taky jsem měla tu čest se s nimi pomazlit a něco málo jsem nafotila. Neměla jsem sebou foťák, tak se omlouvám, je to jen mobilem.
Jako pokaždé jsem si zase udělala fotky od maminky z ložnice na jednu i druhou stranu. No, nevypadá to jako v adventní čas, ale snad se ta zima polepší.
Když jsem byla u toho podkrovního okna, Majda to zjistila a už se mi motala do záběru. Chtěla dovnitř k mamince svou obyklou cestou. Oknem. Chodí tudy všechny tři.
Už je u nás a krásně se na mne koukla. Je to také velký mazel.
Tato kočička, která k nim přišla jako poslední, jmenuje se Mia a je hodně plachá. Bylo umění ji vyfotit, proto jsou ty fotky nic moc. Na té první si dává nějakou dobrůtku a na té druhé už je vidět, že mne přijala a šla se ke mně lísat. Je to ale takový „fofrník“, že to fakt nešlo ji na moment zastavit a vyfotit. Jsem ráda aspoň za tohle.
A tady do třetice. Vlastně jí říká každý jinak, pro maminku je to Mourinka, švagrová jí říká Miluška a synovec Koule. Je z nich nejtěžší.
To by bylo krátce o pobytu o maminky téměř všechno, dnes jsem začala zase „řádit“ doma, protože jsem díky nemoci a návštěvě u maminky ve skluzu. Ale pohodička, já opravdu už nikam ani spěchat nemohu, nejde to.
Všechny tedy zdravím v tom adventním čase a půjdu postupně navštívit vaše blogy, tak vydržte, já přijdu! Krásný den vám přeje vaše Ježurka a děkuje za návštěvu.