Každý někdy nějak s něčím začíná. Já nevím, kde až jsou mé blogerské kořeny, ale už jako dítě školou povinné jsem ráda psala, dokonce i básničky. Už jsem to tady ve svých začátcích popisovala, že jsem na základní škole vydávala ručně psaný a trochu i kreslený autorský časopis. Bavilo mne to a později mi i na střední škole můj profesor radil, abych šla na novinařinu. Nestalo se tak, ale psaní mne bavilo vždy. Dokonce si pamatuji, že jeden můj soudruh vedoucí, když psával referát na odborové schůze, tak mi ho dal napřed číst, jestli je to dobrý. Většinou na mé rady dal.
Ještě jsem se v práci stačila naučit začátkům s prací na PC, takže jsem se po nějaké době v důchodu rozhodla pořídit si počítač. Měla jsem tam jen uložené texty a hrála jsem hry. Po nějakém čase jsem zjistila, že moje nejstarší vnučka si založila blog a já si tam chodila číst. V závěsu za ní to zkoušela i má další vnoučátka, tak jsem si řekla : A PROČ NE I JÁ? Vnučka po čase přestala psát a další vnoučata se ani pořádně nerozjela.
Začala jsem ve svých 67 letech blogovat. To jsem si troufla, co? Od vnoučat se mi dostalo pochvaly, dokonce mi psali, že prý jsem i díky blogování „SUPER BABČA“ a to mne povzbudilo. Mé začátky byly opravdu dost opatrné, blog četla jen moje rodina a komentáře mi ze začátku psala jen vnoučátka. Takže tak tři komentáře pod článkem, to byl úspěch. Později, když jsem začala psát moje vzpomínky a ságu našeho rodu, tak mne pravidelně navštěvovala jedna čtenářka, která byla ve věku mé vnučky a její pravidelné návštěvy mi také dodaly odvahy.
Po roce blogování jsem byla přijata do AK a po dalším roce si mne našly mé věrné blogerské kamarádky Kitty a Otavínka. Pravda je, že dříve jsem psávala jen občas, ale právě Kitty mi jednou doporučila, abych dávala denně článek, aby prý měla co číst.
Tak vidíte, bloguji už 6 let, zatím mne to stále baví a hlavně jsem díky této mé činnosti poznala zde spoustu výborných lidiček, se kterými si rozumím a také je pravidelně navštěvuji. S některými proběhlo i osobní setkání a jsem ráda, že díky vám všem nebudu, tedy doufám, nikdy sama. Každý splín vyléčí, s radou přijde na pomoc, potěší a inspiruje mne můj blog. Také proto jsem ráda, že jsem vás všechny poznala.
Za další hezké komentáře a návštěvy vám všem moc děkuje vaše Ježurka