Jak jsem včera slíbila, tak napíši o mém setkání s Miluškou. Nebylo to poprvé, setkaly jsme se už několikrát. Zajímavé je, že ač bydlíme v sousedních městech, poznaly jsme se až přes blogy. A vždy je na našem setkání moc dobře a veselo.
Miluška mi nahlásila, že pojede z domova jako vždy, kolem jedné hodidny, to pro mne znamenalo, že za 25 minut od doby, co vyjede tramvají, budu stát ve městě a čekat. Ale tam se musím taky napřed nějak dostat. A najednou, půl hodiny před tím, než jsem chtěla vyrazit z domova, mi přijde SMS: „Jedu“. A je to. Šup, rychle jsem se oblékla, protože za 10 minut mi jel autobus, abych to stihla včas. No a tím pádem se stalo, že jsem doma nechala knížky, které jsem Milušce slíbila, do knihobusu. Na to jsem ovšem přišla až poté, co jsem se vrátila domů. Miluško, promiň, budeme to muset napravit.
Tak jsme se pozdravily u tramvaje a hned kousek odtud si chodíváme sednout na kávu a zákusek. Než se nám paní prodavačka začala věnovat, čte Miluška upoutávku, kde bylo napsáno, že rozlévají víno za cca 48 Kč. Miluška na to koukne a říká“ „To je toho, já ho doma rozlévám taky a zadarmo!“ A to už jsem se začala dusit smíchem, typicky Milušky humor, který mne vždy dostane.
U pultu jsme si vybraly náš oblíbený jablkový řez a tureckou kávu. Paní prodavačka se ptala, když šla vařit kávu, jestli dohromady nebo zvlášť. Teď jsem pronesla moudro zase já. „Kávu chceme každá zvlášť, ale platit budeme vše dohromady.“ Další smích, a to byl jen začátek, podobně se to neslo ve stejném duchu celou dobu, co jsme seděly v té cukrárně.
Miluška mě vždycky tak rozchechtá, že mne to bere ještě doma. Vy, kteří ji znáte jen z blogu a neznáte ji osobně, vy jste o moc přišli. Je mi s ní opravdu moc fajn, z ničeho nedělá problém a u nich doma musí být stále pohoda.
Dovezla mi zase krásnou kytičku. Brambořík. A já blbka zapomněla doma i ty knížky, ach jo, musím to brzy napravit.
Krásný, že?
Mám prý si na internetu najít, jak se pěstuje. 
A ještě jsem dostala takovou mini svíčku v mini hrníčku.
Měla prý ji dvakrát, tak se se mnou podělila. Ještě než jsme odešly z cukrárny, tak jsem požádala paní prodavačku, jestli by nás mohla vyfotit. Ovšem zase jsem si vzpomněla pozdě. Dortíky byly snězené a káva taky vypitá. A navíc se ještě zase křením na celé kolo.
Ano, to jsme my dvě. Já rozchechtaná a Miluška v pohodě.
To byla tedy minireportáž z našeho včerejšího rande. Pak jsme šly opět jako vždy do naší galanterie koupit si něco pěkného na domácí tvoření, pak mne Miluška doprovodila na autobus a rozjely jsme se každá domů. Bylo to fajn, už se těším na příště, možná ještě před Vánocemi, když bude zase u náš výstava ozdobených vánočních stromečků. Co říkáš, Miluško? Já se opravdu polepším a toho „Němce“ zavřu do skříně.