Už je to dost dlouho, co řádně nefunguje blog.cz, ale z jiných zdrojů jsem se dozvěděla, že téma tohoto týdne by mělo být UČÍM SE ŽÍT. Tak jsem si dovolila napsat něco na toto téma.
Učit žít jsme se museli všichni.Někdy to bylo opravdu hodně těžké a ne vždy snadné. U mne toto téma vyvolalo vzpomínky hodně dávné. Nevím ani, jak jsem dospěla ke vzpomínkám, když jsem byla prvně na operaci. Bylo to v roce 1970 v lednu a byla jsem v té době už třetí rok sama se dvěma malými dětmi. Bylo to dost kruté se naučit žít v podmínkách, které byly nejen stresující a bolestivé, ale také existenční. Dnes to mají mladí lidé o dost snažší, když mají blízko své rodiče, které vypomohou nejen radou a hlídáním, ale i finančně. To bylo pro mne nedostupné, protože jsem se napřed odstěhovala s manželem na druhý konec republiky kvůli bytu a pak jsem na všechno zůstala sama se dvěmi malými dětmi.
Když jsem musela na tu operaci, nastal problém, co s nimi. Synovi bylo necelých devět let, toho si vzal k sobě můj bývalý a dcerka, která ještě neměla ani čtyři roky, ta byla na Moravě střídavě u babiček.
A to je vlastně to, co mne zaujalo a donutilo mne se zamyslet, jak se také děti musí naučit žít a co jim asi tenkrát v té hlavince běhalo.
To jsme my tři na Vánoce těsně před mým nástupem do nemocnice.
To je moje dcera u babičky v době mé operace se svým bratrancem, který je o dva roky mladší. Tady jí bylo cca 3,5 roku.
Tak se koukám na ty fotky a říkám si, že se musely všechny tyto děti naučit žít, a myslím, že se jim to povedlo. Mají své rodiny, své zaměstnání a myslím, že jim taky trochu pomohlo to, že musely být brzy samostatné. Teď už se učí žít jejich děti a věřím, že jim to jde taky dobře.