Jsem normální? Někdy si říkám, jak je to možné, že reaguji jinak než ostatní. Jak nastane září, naskočí mi to v hlavě a už jedu.
Většina lidí gruntuje v prosinci před svátky. To já ne. I když uklízím průběžně a každý den něco přidávám oproti běžným povinnostem, jak jdou děti do školy, tak mne to bere. Vím, že minimálně jednou za rok se musí vysmejčit každý zapomenutý koutek a já začínám řádit ve skříních a to už pár let za sebou vždy právě v této době.
Nejinak je tomu i letos. Umývala jsem postupně všechna okna, pak je dám až před Vánocemi, na víc nemám sil, ale hned začínám řádit i ve skříních. V ložnici už mám hotovo, ale to nejhorší teprve přijde. A co mne bere nejvíc? Představte si, že vyřazování a vyhazování nepotřebných věcí. To je vždy voda na manželův mlýn, ten likvidaci úplně zbožňuje. Včera jsem se dala do vyřazování oblečení, které buďto už je „vynošené“, z módy, nebo už jsem v tom jak slaneček. Ještě pěkné věci je mi líto vyhodit jen tak, proto jsem je poskládala a rozhodla se, že je šoupnu někam na charitu. Snad to ještě někdo užije, kdo nemá nazbyt.
Ale potřebovala bych, aby měl den tak 48 hodin, protože jen jednu akci dokončím, mám nápad na další tak rychle, že ani nestíhám. Ale než ten náš velký byt celý důkladně proberu a vysmejčím, tak to bude tak akorát.
Teď zase vymýšlím, co udělám s kuchařskými knihami, do kterých se už těžko někdy podívám a některé nejsou ani vyzkoušené. Vím, že někdo sbírá kuchařky, ale balit to a nosit na poštu – to nee. Zkusím se poptat v okolí.
A tak blbnu a likviduji, ale dnes se má zastavit synáček, který prý doveze jablka. A bude jiná práce, tak se akce přeruší. Jablka každý rok zavařuji, protože manžel rád štrúdl, a ono to dá dost práce s loupáním a strouháním.
A jablíčka jsou zde. Ale když se do toho pustíme s manželem zítra spolu, určitě to zvládneme brzy. Těch pár sklenic v zimě jako když najdeme.
Krásný slunečný den jako malovaný, jako je u nás už od včerejška, přeji vám všem.