Dovolím si toto téma pojmout naopak. Mám písně, které jsem kdysi mohla, nebo mi aspoň nevadily, nic neříkaly, ale od určité doby je všechno jinak. Čím jsem starší, tím je pro mne horší slyšet píseň, kterou jsem dřív poslouchala při nějaké příležitosti a teď mne rozesmutní a vadí mi. Raději vypínám rádio, protože se mi chce brečet.
Nedávno jsem zjistila, že mne dokonce rozpláče i skladba pro klavír, tuším Elišce nebo Pro Elišku, už přesně nevím, jak se jmenuje. Tu mi hrávala vždy dcera, když chodila do hudebky a hrávala na klavír a snad tím, že už děti dávno odrostly, mi to všechno přijde nějak líto.
Nebo si vzpomenu při určité skladbě, většinou se jedná o dechovku, jak si maminka vždy doma zpívala při práci třeba v kuchyni, dnes už nezpívá, ale spíš slyším, jak ji bolí to a nebo tohle a je to smutné.
Taky mne dojímají písně, které jsou takové romantické, já tedy někdy ani nevím proč. Na stáří jsme asi většinou všichni lítostivější. Je sice pravda, že to není vždy stejné, ale většinou ano. Přesto jakmile ráno vstanu, první co udělám po příchodu do kuchyně, tak pustím rádio. Mám ráda především naše české písničky a hlavně ty, které mají smysluplná slova. Opakování pár slov stále dokola – to nemusím.
Kterou píseň NECHCI slyšet a vypínám rádio, je od Petra Spáleného – Když mě andělé. To hned nabírám slzy a vypínám. Vím zemřelo mi už pár lidí z rodiny, ale tahle mi zůstala za nehty, protože jí hráli na pohřbu zeťovi.
Jsem už starší seniorka, navíc z Moravy, proto jsem měla vždy ráda dechové a lidové písně, ty jsme si mohli i zazpívat. Jeden čas jsem říkala, že moje hymna je „Morava, krásná zem“. A věříte, že už i při této skladbě se mi derou slzy do očí?
Takže oblíbenou píseň neřeknu, protože mi jich hodně něco připomíná a dojímá. Mám ráda ale ty naše české, kterým rozumím. Taky si někdy při rádiu zazpívám, ale už to není tak často jako dřív.