Byla jsem dnes také uvězněna ve vlastní kůži a věřte, že už NIKDY bych se do ní nechtěla vrátit. Ale k tomu, co se vlastně stalo. Co jsem zase provedla a čím jsem zase šokovala mého manžela, který se z toho jen tak nevzpamatuje. Já nevím, jestli už taky nejsem zralá na domov.
Dnes jsem dělala k obědu bramborovou kaši a rybu. Žádné smažené jídlo, je to nezdravé a v tom vedru, tak jsem si řekla, že ji jen tak podusím na oleji s kořením na ryby, nakonec zasypu strouhaným sýrem a stačí. K tomu červená řepa jako salát. Polévka byla od včera, tak nebylo pilno, ještě jsem stačila dopoledne osprchovat všechny kytičky, určitě z toho měly radost.
Dala jsem si tedy na pánvičku olej a přitom jsem luštila křížovku. Kajícně přiznávám, že příště už budu stát přímo u plotny, protože se olej rozpálil asi trošku víc, jak jsem tam dala první kousek ryby, tak to vyprsklo a už byl v domě požár. Plameny šlehaly z pánvičky, protože ten olej hořel, já ji vzala do ruky a co teď? Manžel vyskočil a duchapřítomně mi nařídil, abych ji strčila do dřezu. Pustit na ni vodu mne už pak napadlo, ale věřte nebo ne, opravdu jsem byla jako vězeň ve své kůži, vůbec to se mnou nic neudělalo, byla jsem docela klidná, manžel si to vybral za mne.
Ovšem ten klid netrval dlouho. Dodatečně, až jsem si uvědomila, co všechno se mohlo stát, tak jsem okamžitě měla i jinou barvu kůže. Byla jsem rudá jako pivoňka, potila jsem se tak, že mi tekly čůrky potu po tváři. Ještě jsem musela ovšem po sobě uklidit tu spoušť. Celý spodek kuchyňské linky byl jako komín, celé okolí kamen též. Ufff, to byla šichta než jsem to všechno uvedla do původního stavu.
No, vlastně všechno to nešlo. Trošku se mi pokroutil povrch jedněch dvířek, protože ta dýha, co je na tom lepená, se nějak jinak odfoukla. Ach jo, je to se mnou možné? Rybu jsem zachránila, té nic nebylo, ale to okolí a ty nervy? !
Takhle dvířka vypadala před
a takhle po požáru. Myslíte, že to tak mohu nechat?
A ještě dole to odstává.
Začínám se pomalu zkliňovat a děkovat Bohu za to, že to nedopadlo hůř. Jo a manžel si těch skříněk ještě nevšiml a já zatím mlčím. Věřte mi, opravdu nepřeji nikomu, aby se někdy ocitl v té mé dnešní kůži. A nevím, jestli nezanevřu na ryby.