Jo, kde jsou ty doby, když mi bylo pět roků. To už je tak dávno, že si toho opravdu mnoho nepamatuji. Vlastně nic podstatného.
Narodila jsem se za války, a když válka skončila, byly mi právě 4 roky. To si pamatuji velmi dobře, to je zajímavé. Bydleli jsme tenkrát u babičky a dědečka, a když se blížila vojska, byli jsme zavřeni v prázdném a vyčištěném prasečím chlívku. Konečně jsme mohli ven, to byla radost. Tento zážitek mám v hlavě jako živý.
Moje malá sestřička měla tenkrát 4 měsíce, ale všichni jsme to zvládli a to je důležité.
O něco později vím, že maminka měla zdravotní problémy, měla astma, nemohla v domečku u babičky dýchat, protože byl vlhký, tak jsme bydlely my tři holky, tedy, maminka, sestra i já v Brně u druhé babičky. Tam jsem také chodila první rok do školy a pak jsme se stěhovali zpátky do toho menšího městečka, odkud pocházel můj tatínek, ale měli jsme už svůj byt.
Když jsme bydleli ještě v Brně, to bylo krátce po mých pěti letech, tak tatínek za námi jezdil každý víkend, dobře si to pamatuji, vždy nám dovezl něco dobrého. On byl živnostník – fotograf a většinou v sobotu fotil svatby. Vždy dostal nějakou „výslužku“ a tu dovezl. To jsme si dali všichni! Když nebyla svatba, vozil bonbony. Takové ty gumové, ty mám ráda dodnes, ale tenkrát byly přece jen trošku jiné. Byly to takové kostky, jako cukr, které byly moc chutné a vždy, když je přivezl, byla jich celá krabička, aby to stálo zato.
A víte, že přesně ani nevím, která fotka je ta pravá, pořízená v mých pěti letech, ale přibližně to odpovídá.
Mnoho si toho opravdu již z té doby nepamatuji, jo kdybyste se zeptali – když mi bylo padesát, to bych dala dohromady delší článek.
Nebo si dobře pamatuji, když bylo pět roků vnoučatům, nebo i dětem, ale teď jsem toho opravdu víc nedala. Ale mohu zodpovědně říci, že vzpomínky na dětství mám veskrze krásné.