Jedni známí manželé mají dvě děti. Syna a dceru. Jedná se o spořádanou rodinu, své děti vychovávali dobře a obě stejně.
Syn se docela brzy oženil a měl jako hodně mladý za sebou dvě děti. Rodiče pomáhali, jak mohli, ale syn si brzy našel jinou ženu, rozvedl se a s tou druhou měl další dítě. Rodičům se to moc nelíbilo, že se vykašlal na svou první manželku včetně dětí, ale snažili se pomáhat dál. Jak těm starším dětem, tak i další jeho ženě s dítětem.
Dcera se mezitím také vdala a měla dva syny. Pamatuji si, co se naběhali k babičce a dědovi, jako malí zde byli stále, chodili k nim na obědy, babička s dědou byli často hlídací a syna už nebylo vidět.
Dcera má stále dvě zaměstnání, její manžel pracuje na směny, synové už jsou téměř dospělí, ale stále doma, tak se mají co ohánět, protože si koupili byt na hypotéku.
Říkám, že dcera se jim opravdu povedla. A co syn?
Včera jsem mluvila s jeho tátou a ptala jsem se, kde žije a jak se má a jestli se vůbec nestýkají. Ne, vůbec neví, jak žije, kolik má dětí, a ani se s vnoučaty nevídají. Chodil prý si stále jen pro peníze, půjčoval si a nevracel, až to došlo tak daleko, že si u rodičů vzal ze zásuvky pět tisíc korun. Vlastně je ukradl. To prý byla konečná a od té doby pro ně přestal existovat.
Tak si říkám, dvě děti jedněch rodičů a každý má úplně jiný životní styl. Byli vychovávání spolu a stejně a přece je každý jiný. Dcera se povedla, syn už ne. Ale kde se stala chyba, to asi nikdo neví. Já si jen říkám, chudinka máma, určitě jí to musí být hodně líto, že se nevidí jak se synem, tak i s vnoučaty. Ale to by asi opravdu nikam nevedlo. Je to škoda. Ale i o tom je život, já vím. Určitě není první ani poslední, ale je mi jí líto.