Loni jsem popisovala jeden příběh lidský i psí. Šlo o to, že jeden náš soused z přízemí jménem Standa chtěl dobrovolně odejít z tohoto světa a málem vyhodil celý barák do povětří. Psala jsem tenkrát také o jeho pejskovi, kterého vlastně zdědil po své mamince, která mu zemřela. Pejska napřed vypustil ven, sundal mu i obojek, aby nebyl asi identifikovatelný, opil se a pustil plyn. Sedícího psa našla u jeho bytu jedna sousedka, která si ho zatím vzala k sobě. Pak jí to bylo divné, čekala, až bude psa hledat, ale nic, až bylo cítit plyn, zavolala policajty a bylo jasno.
Starala se pak o pejska celou dobu, co byl na psychiatriii, dokonce ještě i nějaký čas potom, co se vrátil domů, protože neměl práci, neměl peníze ani pro sebe, natož pro psa. Nadělal prý i velké dluhy a pak jsme slyšeli, že se bude stěhovat. O psa se zatím starala ta mladá paní, která už jednoho svého doma má. Pomáhal jí s venčením další nájemník z našeho vchodu, mladí se navštěvovali a my jsme doufali v dobrý konec nejen psí, ale i jejich.
Mladí se navštěvují stále, ale asi jen jako kamarádi, pejska si tedy opět vzal sebou ten nájemník Standa, který se odstěhoval jen o dva vchody dál do prvního patra. Prý si jedni důchodci chtěli vyměnit byt do přízemí, protože paní špatně chodí, tak snad za něj zaplatili i dluhy. O pejska se tedy staral nadále sám. Chvíli byl klid, ale asi před 14 dny jsem slyšela zase štěkat dole psa. Ano, byl zase u mladé paní, protože prý Standa odjel na týden do Prahy. Po týdnu jí volal, jesli by se o něj ještě nepostarala další týden, že se to protáhlo. Věřila mu a bylo jí psa líto.
Začátkem tohoto týdne jsem mladou paní potkala na schodech a zeptala jsem jak to dopadlo. No, nedopadlo to moc dobře, tedy pro psa. Prý si ho Standa vzal, ale psa prý dal do domova důchodců pro psy do Berouna. Byla z toho smutná a my všichni jsme taky. Znali jsme ho celé roky, minimálně takových 13 – 15 let, se všemi se vždycky pozdravil, nechal se pohladit. Teď přemýšlím, čím si to ten pejsek zasloužil a proč musí na stará kolena opět měnit nejen domov, ale hlavně pánička. Už tak to neměl jednoduché, ale tohle snad neměl zapotřebí. Kdyby ho Standa někam dal hned, když jeho panička – tedy Standovo maminka zemřela, prosím, ale teď, po téměř dvou letech?
Přeji tedy pejskovi, aby aspoň nestrádal psychicky, fyzicky snad nebude.