Včera jsem psala o mně, jak vnímám své stáří a proč se vlastně říká, že nemají důchodci čas a ostatním to připadá směšné.
Dnes bych se ráda podívala na stáří svým pohledem z hlediska mladší generace ještě na tu starší. Ano, správně, ještě stále mám maminku. Bude jí letos 94 let, hlava jí funguje na ty roky dost dobře, ale zdravotní problémy jsou přiměřeně k věku, jak s oblibou říkají doktoři.
Co je hlavním jejím problémem je to, že už víc jak před sedmi lety oslepla na jedno oko úplně a na to druhé vidí hodně málo a ještě se to stále zhoršuje. Já bych řekla, že slepota je opravdu to nejhorší, co může člověka potkat. Když člověk neslyší, dá se odezírat nebo se domlouvat znakovou řečí, psaním a podobně, ale když člověk nevidí, nebo jen opravdu málo, jako v mlze, máte činnost opravdu hodně omezenou.
Moje maminka tak ráda luštila křížovky, četla si knihy i časopisy, koukala ráda na televizi. Teď většinu dne sedí u rádia, už zná kdy se kde co vysílá, sleduje soutěže, zajímavosti, poslouchá zprávy, poslouchá pořady na přání. Víc moc toho nemůže a to tak ráda a dobře vařila i pekla. Dnes bere obědy, na kterých si většinou nepochutná, ale jinak to nejde.
Nikam už se jí nechce, protože v jiném prostředí je nejistá, proto taky často padá, ale na druhou stranu má štěstí, že si zatím vždy „jen“ natloukla, že si nic nezlomila. Většinu dne je sama, ale zvykla si a nic měnit nechce. Bydlí ve svém bytě v domě bratra, který se se švagrovou snaží jí pomáhat.
Když někomu řeknu, že mám ještě maminku, tak říkají, jak má požehnaný věk, ale s těmi potížemi to moc radostné není.
Maminka měla bratra a dvě sestry. Jejich bratr odešel jako první, ještě nebyl tak stár, ale to je asi pro muže typické. Obě její sestry zemřely v domovech důchodců a ten rok by jim bývalo bylo za pár měsíců 95 let. Maminka se chudinka tedy už pomalu chystá. Když je jí někdy zle po psychické stránce nebo ji trápí její jiné neduhy, říká, že už by nejraději odešla. To je smutné stáří, ne požehnaný věk.
Obě moje tety byly v domovech spokojené, vůbec neměly ten pocit, že jsou tam odložené nebo tak něco, s oběma jsem si do jejich posledních dnů psala, dokonce jim tam chutnalo i jídlo. Měly tedy v rámci možnosti klidné a spokojené stáří. Děti je navštěvovaly, jim bylo dobře a tak byli všichni spokojeni.
Přála bych všem starším seniorům, kteří se už nemohou sami o sebe starat a zůstali sami, aby byli tam, kde jsou, spokojeni.