Stáří – to je téma! Ale jak pro koho! Někteří mladí se k seniorům chovají tak, jako by měli zůstat věčně mladí, vadí jim na nich téměř všechno, dokonce jsem četla i to, že pomalu chodí! No, ono to některým bohužel ani rychle nejde!
A taky se všichni pozastavují nad tím, jak je možné, že důchodci nemají čas. Jsou celý den doma, nic nedělají a nestíhají? Není to divné?
Ale vůbec ne. Já, jakožto starší seniorka to mohu potvrdit a uvést na pravou míru aspoň u nás doma. Ale ještě než začnu, tak bych jen chtěla podotknout, že mi strašně vadí, když se v novinách píše, že někdo okradl sedmdesátiletou stařenku! Kruci, copak všechny sedmdesátnice vypadají jako stařenky? Nebo ať tam nepíší věk, mně to tedy vadí a vždycky nahlas vyslovím to, co si o tom pisateli myslím.
Ale slíbila jsem uvést na pravou míru to, proč důchodci nestíhají. Nejlíp to zdůvodním, když se předvedu já. Je pravda, že mám dny, kdy jsem tak čilá, že si vymýšlím, co bych ještě udělala, když mi to jde všechno tak od ruky.
To se cítím nanejvýš na padesát, ale jsou i dny, kdy se sotva šourám a připadám si, že je mi sto let. Také se ale musíme naučit toto naše tělo respektovat. Tudíž dělám jen to, na co mám chuť a mohu. Tedy ne zrovna každou sobotu budu luxovat, vytírat a podobně, ale tehdy, když mi to moje tělo dovolí.
Ráno vstanu už bolavá z postele. To téměř denně, někdy je to lepší, jindy horší. Nutně to musím rozhýbat tak, že hned po snídani vyrážíme na nákup, ale někdy třeba jen pro jednu věc, ale hlavně se projít! Mně to pomáhá, manžel někdy sotva doleze domů, ale jde. Jak by přestal chodit, bylo by hůř.
Ještě než vyrazím, mám však ještě různé povinnosti vůči mému tělu. Hned, jak se nasnídám, a to musím, vezmu si moje denní léky, které by mi v prázdném žaludku nedělaly dobře. Jsem kardiak, léky na srdíčko mám až do smrti.
Je-li mi hodně mizerně, přidám i lék na páteř. Pak si tu bolavou páteř denně mažu konopnou mastí, která mi tu bolest aspoň trochu tlumí. V poslední době jsem přidala do mazání i koleno, které odmítá poslušnost a nárt levé ruky zase mažu jinou mastí. Věříte, že mi to chvíli zabere? Taky mi není jedno, jak vypadám, tak se snažím denně na ten můj ksicht namalovat obličej a trochu se učesat. Čím jsem starší, tím mi to dává víc zabrat.
To je tedy ranní hygiena, po příchodu domů z nákupu nebo z procházky, jak se to vezme, denně vařím, protože jíst se musí. Po obědě sice nádobí myje manžel, ale já už jsem většinou ráda, že mám na chvíli padla a jdu se natáhnout na gauč s novinami, které si manžel přečetl už dopoledne.
Odpoledne zpravidla v tomto počasí už nikam nechodíme, tak si sednu chvíli k počítači, chvíli k televizi, občas něco opravuji na šicím strojí (zrovna teď ho mám připravený na stole), nebo dělám ruční práce. Taky musíme vyprat, vyžehlit, byt máme stále stejný, tedy velký, uklízíme po částech, takže než na jedné straně skončím, mohu zase na té druhé začít znovu.
Večer to je obdobné jak ráno s tím rozdílem, že je už pro mne šichta vlézt do vany, abych se osprchovala, kolikrát mám pocit, že už už spadnu, ale zatím dobrý. Taky mi všechno z těch rukou padá, jak jsem nešikovná a tak mi to jde pomalu.
Stačí? Mohla bych pokračovat, ale myslím, že jste si už obrázek udělali a není to moc příjemný pohled, že? No vidíte a do toho ještě občas přijdou nějaké nárazovky, jako připravit oběd nebo pohoštění pro rodinu, jet uklidit k mamince do sto km dalekého jejího bydliště, no určitě to všichni znáte.
Raději toho tedy nechám, ani jsem netušila, že se tady budu tak dlouho vykecávat. Proto všem, kteří jsou ještě mladí a fit přeji, aby jim to vydrželo co nejdéle a byli shovívaví k nám, starším seniorům, protože zestárnou jednou všichni.