CHCEŠ-LI S VLKY ŽÍTI, MUSÍŠ S NIMI VÝTI. Tak praví jedno české přísloví. Proč jsem si zrovna dnes na něj vzpomněla? Dnes má svátek Čestmír. Není mnoho lidí s tímto jménem a já jednoho znala. Dost dobře a dost dlouho.
Byl to můj vedoucí z dob totality. Nedávno se na jednom mém spřízněném blogu vedla dlouhá a různorodá diskuse na toto téma. Já nastoupila na toto místo s tímto vedoucím v roce 1963. Byl to komunista, přesvědčený, ale brzy se začal taky řídit tímto mým úvodním heslem. Tenkrát se ještě nekoukalo na vzdělání, taky žádné neměl, jen to komunistické. Byl děsně důležitý, protože rozhodoval o bytí a nebytí hodně lidí a spousta se jich také dle toho chovalo. Lezprdelkové. Jinak bych je ani nenazvala.
No a můj vedoucí jménem Čestmír zase měl rád alkohol. Jakýkoliv. Proto občas dostal flašku nebo aspoň pozvání na oslavu, samozřejmě na pracovišti, případně se někde připletl náhodou, asi měl zvlášť vyvinutý čich na takové příležitosti.
Kolikrát ten se v práci „namazal“, ale vše se uhrálo do autu. Nikdo si netroufal, neboť on měl známosti na „vyšších místech“ a taky mezi příslušníky Stb.
Mne si tam nechával i přesto, že byly velké tlaky na to, abych byla odejíta. Bylo vidět, že měl dost velkou moc, když mne uhájil. Když se opil, tak měl rád ženské. Přiznávám, že naháněl i mne, ale neměl šanci. Já byla tenkrát rebelantka se vším všudy.
Mám docela v živé paměti, jak jsme jednou takhle měli polední přestávku a já jsem s kolegyní pila kávu u ní v kanceláři. Vedoucí tam přišel a nějak nebyl ve své kůži či co, drze se zeptal, jestli nemáme co dělat. Když jsme řekly, že máme zákonnou polední přestávku, tak mne kopl aspoň do nohy, abych neničila státní majetek. Měla jsem ji totiž opřenou o zásuvku u stolku pod psací stroj.
Tak to už bylo na mne moc a šla jsem tenkrát okamžitě na osobní oddělení (dnes personální) a tam jsem podala výpověď. Vím, dovolila jsem si dost, ale byla jsem opravdu už rozčilená. Jako důvod jsem udala malé finanční ohodnocení (což byla také pravda) a také nevhodné jednání vedoucího. Snad hned druhý den si mne zavolal na osobní jeho vedoucí (byl to jeho kamarád). Jestli prý trvám na důvodech, které jsem uvedla. Samozřejmě se nikomu nelíbilo, že by tam bylo uvedeno, že se nevhodně chová můj nadřízený. Byl to přece pak NĚKDO. Nic jsem zpátky nevzala, řekla jsem, že se navíc ani neomluvil.
A jak to dopadlo? Další den si mne pozval k sobě můj vedoucí, moc se omlouval a ještě jsem dostala přidáno! Tak tedy skončila jedna moje rebelie, ne ale vždy byl tak dobrý konec.
Ještě chci dodat, že vedoucí při dosažení důchodového věku si důchod vzal a chtěl dělat ještě nějaký čas ve funkci. Bohužel. Tak mohutně slavil v práci, až mu ředitel sám navrhl, aby skončil raději sám.
No vidíte. Jedno jméno v kalendáři a co to ve mně vyvolalo vzpomínek.