Už od včerejšího dne spolu s manželem moc řečí nevedeme. Jak už to k našemu věku patří, bolí nás zase celý člověk. Manžel se pořád ještě nevzpamatoval z jakéhosi nachlazení a vždy dopoledne mu je na nic. Protože už jednou přechodil zápal plic, má docházet na pravidelné kontroly na plicní. Ale znáte to. Když je dobře, nikam se nejde. Když už ho začalo bolet v zádech, špatně se mu chvílemi dýchá, tak si nechal říct, že tam tedy půjde, už tam měl jít v červnu.
Dnes ráno tedy vstával brzy, aby tam byl mezi prvními, vzal si sebou mobil, aby mne informoval, jak to vypadá, jestli mám jít sama nakoupit. Ale co to? Cca za 45 minut slyším, že jde domů. Já ještě ležela v pelíšku a manžel byl už doma? Jasně, ale tam se mu prý málem vysmáli, kdepak, musí se napřed objednat. No, to je přesně tak, jako na neurologii, kam bych zase potřebovala já. Tam se musím taky předem objednat a když ty potíže jsou velké, máme přece praktického lékaře.
Já totiž už od pátku toho mnoho nezvládám. Uvařit, utřít nádobí a pak – správně, nic. Nejde to. Moje vyhřezlé ploténky zlobí i když ležím, sedím, chodit a ohýbat se – co to je? Nedá se svítit, není petrolej, říkával můj tatínek a tak beru od pátku opět léky na bolest. Dnes jsem si jako prémii přidala i kapsaicinovou náplast, abych to celé pojistila.
Pravda je, že to polevilo, teď jen nevím, na jak dlouho. Dopoledne jsem sotva uvařila a pak jsem zalehla s novinami, ale věřte, že jsem se musela dlouho přemlouvat, abych vůbec vstala.
Na druhou stranu se ani už ničemu nedivím. Počasí dělá také své a u nás už je od pátku mlha, že by se dala krájet, tma a zkrátka ošklivo. Tak doufejme, že už bude brzy líp.