Jak jsme tak dnes stáli u poklady v supermarketu, nebyla to velká fronta, jen asi tak tři až čtyři lidé před námi, ale upoutala mne už po několikáté jiná věc.
V případě, že jsou manželé spolu tak většinou manželka stojí u kasy, drží peněženku a má kontrolu nad markováním a také nad tím, jestli to manžel dobře dává do koše. A najednou jsem tu já, která skládá zboží do košíku a manžel stojí u pokladny, třímá peněženku a pak platí on.
Tak si říkám, jestli nejsem nějaká divná, ale určitě ne. Dřív, když jsme se vzali, držela jsem kasu já, protože mne život naučil šetřit, tudíž počítat. Manžel to dřív takto neznal a jestliže jsem řekla, že na to a to našetříme, tak to bylo. Tohle rozvádět ale nechci. Já dřív chodila s peněženkou v ruce a platila, ale také vybírala zboží a nakupovala. Sice si nepamatuji, že by u nás byla na programu otázka, za co jsme zase utratili výplatu, ale mohlo by se to stát. Proto jsem si jednoho dne řekla DOST! Já si v obchodě mohu dát do košíku opravdu cokoliv, manžel to nezkoumá, na co je to a nebo tohle, prostě říká, když to potřebujeme, tak to kup. Pak platí a tím pádem je jasno. Nebudu muset nikdy odpovídat na otázku, kde jsou zase ty peníze z výplaty, v našem případě z důchodu. A je klid.
Nemusím se ani venku obávat, že by mne někdo okradl, protože by neměl o co. Jednoduše peněženku nenosím, jedině snad v případě, když už jdu někdy sama proto, že musím nebo proto, že chci koupit něco manželovi. No a tak jsme spokojeni oba.
Já myslím, že to je taky dobrý model, i když každý si to samozřejmě upraví a zorganizuje dle svého, ale já to takhle beru, šéfe. (Já jsem jen ten krk).