Včera jsem psala o tom, jak jsem měla v sobotu krásný den, samé radosti. V životě to ale tak bývá, že radost chodí ruku v ruce s bolestí a trápením.
Ano, bylo to tak i u mne. Vždy dopoledne přibližně ve stejný čas volávám mamince a ptám se, jak jí je, jestli je vše OK. V jejích 93 letech je to na místě a také to, že jako většina osob v tomto věku má zdravotní potíže.
Maminka v poslední době dost hubne, nemá vůbec chuť k jídlu, o tom jsem se již také zmiňovala, koncem roku byla proto přijata v nemocnici. Bohužel, tak nespokojená ještě nikdy při pobytu v nemocnici nebyla. Nejen, že s ní nic moc nedělali, dostala pouze jednu kapačku za celých pět dní, ale to, že nemá chuť k jídlu a nemusí tudíž jíst, to prý má pouze jednu příčinu: Stáří. Sono žaludku či co jí dělali a rozbor krve prý je v pořádku. Že když něco sní a většinou to vyzvrací, to prý je taky stářím. Proto se jí ani nedivím, že už nikam nechtěla, když jí zase bylo zle.
Bylo to asi tak, že dva až tři dny to jakž takž šlo, že potrava zůstala tam, kde měla, ale pak zase zle. Včera odpoledne mi volala, že neví, co má dělat, že nic nejí a ještě zvrací. Už z ní všechno padá, jak hubne a byla smířená i s tím, že by šla do nemocnice, ale nejraději jinam, než tam, kde byla.
Slíbila mi, že zítra zavolá svému praktickému lékaři, že by ji eventuálně poslal do nemocnice. Vím, že tady nikdo nebudeme věčně, ale proč má maminka tak trpět? Přece by jí mohli aspoň trochu pomoci od bolesti, křečí a těch nepříjemných pocitů při zvracení. To bylo to hlavní, co jsem si přála. Nevím, proč mne to napadlo. Vždy sledujeme tah sportky a včera mi připadlo takové nepodstatné, že bychom měli vyhrát. Přála jsem si raději trošku zdravíčka pro maminku a řekla jsem si, když vytáhnou maminky rok narození – tedy číslo 20, dopadne to dnes dobře. Ve druhém tahu skutečně toto číslo vyšlo, ale já ještě nevím, jak dopadne dnes v podvečer maminka, kdy tam přijede doktor na návštěvu. Možná bych také silou vůle mohla přivolat nějakou pomoc. Byla bych moc ráda.
Když ale vidím okolo, jaká je „péče“ o staré seniory, tak tomu moc nevěřím.
Nechci toho snad tak moc pro maminku, jen být bez velkých bolestí a aspoň trochu jíst a taky si pochutnat, ne mít jídlo jako nutné zlo.
Držte nám, prosím, pěsti, abychom měli aspoň kousek toho pokakaného štěstíčka.