To jsem měla v týdnu takový nápad. Věděla jsem, že naši „bowlingáři“ mají v sobotu v Praze turnaj, tak jsem se zeptala, kdy jedou a kolik jich jede. Vyšlo to! Měli v autě dvě místa volná a vzali nás tedy včera sebou. Napadlo mne tožtiž, že si koupím kostým.
Odjezd byl stanoven na 11 hodinu, tak jsem usoudila, že se dříve doma naobědváme, kdo ví, kdy a kde bychom se tam dostali k jídlu. A taky za kolik peněz.
Ráno jsem si tedy „udělala hlavu“, uvařila a ještě něco málo před jedenáctou jsme jeli. Syn, snacha, vnuk a my s manželem. Turnaj se koná vždy na Zličíně a já vím, že je tam spousta obchodů a že mám šikovnou a ochotnou snachu. Mladí si něco málo pojedli, kluci šli trénovat a pak hrát a my šli nakupovat. Snacha to tam zná opravdu dobře, protože jsou tam min. 2 x měsíčně, proto mne to taky napadlo.
Hned na začátku prozradím, že kostým opravdu nikde neměli. Tak jsme zvolili variantu č. 2, že si koupím kalhoty a sako. Bože, jak mne i manžela bolel celý člověk než jsme to oběhli a něco sehnali. Vrátili jsme se pak na ten turnaj, dali si něco na žízeň, trošku si odpočinuli a vydali jsme se do centra Prahy. Mladí zůstali na bowlingu.
Nejdřív jsme se vydali na Karlovo náměstí do naší oblíbené cukrárny na kávu a zákusek.
Manžel se pak chtěl jet opět podívat, jestli se náhodou něco nezměnilo v místě, kdy před lety bydlel, ale tramvaj do Vršovic nejezdila, byla někde náhradní autobusová doprava.
Nechtěli jsme to řešit, vydali jsme se tedy, že projdeme Václavák.
Krásné počasí bylo, tak bylo také všude plno lidí.
Manžela zaujal výklad jako lákadlo do kasína
Mne zase zaujal tento „kovový“ pán před jednou restaurací.
Když jsme to pak obcházeli z druhé strany, uviděla jsem živou reklamu na ryby, zdála se mi zajímavá, tak jsem se snažila ji vyfotit.
Chudák, který byl uvnitř. Venku vedro a malé děti se ho bály.
Pak jsme si uvědomili, že než přijedeme domů, tak to bude ještě chvíli trvat a že by bylo vhodné něco někde sníst. Ale co? Na Václaváku? Opravdu tam už není otevřený ani jeden stánek a já byla tentokrát rozhodnutá jednou zhřešit a dát si klobásu. Bohužel. Co teď?
Na jedné z postranních uliček, když jsme šli na tramvaj, tak jsme našli bufet, kde prodávali chlebíčky. Ale ta fronta! A místo k sezení žádné a nás už opravdu bolely nohy.
Uviděla jsem poutač na čínskou restauraci, tak jsme to zkusili.
Vnitřek restaurace byl hezký
Až na ten nápis uprostřed byla tato mozaika v pasáži před restaurací zajímavá.
Přišli jsme tam v 16,30 hod. a dostali jsme ještě polední menu – za 89 Kč smažené kuřecí kousky a hranolky s tatarkou. Když jsem si uvědomila, že snacha si dala na Zličíně bagetu za 84 Kč, tak jsem si řekla, že to není špatná nabídka. Jídlo bylo chutné a bylo toho dost, že jsme si ještě nechali dát zbytek sebou domů do krabičky.
Pak jsme se už vraceli zpět na Zličín.
U vodotrysku je vždy hodně lidí, hlavně dětí.
Tam jsme zjistili, že vnuk postoupil do semifinále, tak jsme ho nechali hrát a šli jsme se synem a snachou na kávu, kam prý oni chodívají.
To byla atrapa auta, které bylo u stropu.
Bylo to tam hezké, ale nikdo kromě nás tam nebyl. Měli to tam zmodernizované, přímo na obrazovce jsme si vybírali jakou kávu si dáme.
Tady nám to syn ukazuje
Snacha byla v pohodě.
Když došlo na placení, tak mně bylo jasné, proč jsme tam byli sami. Za ty čtyři kávy, sice to nebyly jen tak obyčejné, ale přesto jen kávy, přinesla servírka účet 177 Kč! A to prý mají mladí 20 % slevu, mají také jejich kartičku.
Na bowlingu se ještě po našem návratu bojovalo. Vyfotila jsem si tam poháry, které byly připravené pro vítěze
a protože vnuk stále ještě bojoval, i když nakonec finále nevybojoval, skončil ze 68 účastníků na 7. místě, my tam zatím fandili a bylo to docela fajn a rychle to uteklo.
Jak jsem se tak rozhlížela kolem, uviděla jsem tam pana Borovce, kterého znám jednak z doby, když dělal redaktora v jedné soukromé televizi a pak hlavně od vnuka a syna. On ty turnaje natáčí na video a fotí. Jednou si tak prý psal s vnukem a místo Lukáš se přepsal a přejmenoval ho na Kukáš a to mu zůstalo.
Rozhodla jsem se a šla k němu. Představila jsem se, že jsem Kukášovo babička a jestli si ho mohu vyfotit. Jeho reakce byla okamžitá a vtipná. „Jé, vy jste Kukášovo babička, kde jsou, že mi to neřekli?“ Očima hledal syna a snachu.
„Pojďte, vyfotíme se spolu,“ řekl a požádal jednoho tatínka, který tam také fandil svému synovi, aby nás vyfotil.
A toto je výsledek. Já jak jinak, než s pusou od ucha k uchu jako vždy a všude. Vůbec jsem zjistila, že se tam opravdu schází parta príma lidí, všichni, bez ohledu na věk, si tykají a bylo mi tam také dobře.
Domů jsme dojeli v půl deváté večer, unavení, ale spokojení. Jen jsme se osprchovali a hupky dupky do postýlky s tím, že budeme spát jak mimina. Kdepak! Ještě o půlnoci jsem čučela do stropu a každou chvíli jsem byla vzhůru.
O tom, jak jsem dnes ráno vstávala, o tom napíši zase zítra.