Téma jako stvořené pro nás, starší seniory, tedy již delší dobu důchodce. Určitě už toho bylo hodně napsáno o tom, jak všem vadí, že se důchodci strkají v supermarketech, hlavně v době, když je nějaká sleva. Pokud se někdo strká, bere fronty i útokem, přiznávám, že to také není moje parketa a nikdy, opakuji nikdy jsem tento sport neprovozovala a ani ve svém okolí neznám nikoho z těchto řad. Možná se tento druh lidí vyskytuje v jiném městě, ale u nás je to všechno v pohodě. Já raději mezi strkanice nechodím a taky nezávodím, abych byla první nejhůř druhá, třetí. Ne. A věřím, že většina z nás. Na druhou stranu ale – jak jinak ušetřit a některým i vyjít s důchodem?
Naopak ale vím, že zase v tramvaji nebo autobuse všichni studenti a mladí lidé buďto spí (většinou to jen dělají), nebo se vehementně učí, aby dohnali zameškané, tudíž se nemohou zvednout a klidně nechají starší důchodce stát. Proč ne? Budou přece sedět celý den ve škole! Ale nutno připomenout, že tato situace se sice pravidelně stává v MHD v našem i sousedním městě, ale není to všude pravidlem. Už jsem psala o tom, že třeba v Praze nás v tramvaji vždy někdo pustil sednout.
Ale dost o všeobecně známých problémech. Já bych se spíš zaměřila na situace, kdy už my, starší senioři, nestačíme na běžné věci. O tom, že hledáme každou chvíli nějakou věc, kterou jsme měli nedávno v ruce, to je taky běžné, že na všechno nestačíme, to je taky samozřejmé, ale že jdeme nakoupit pro jednu hlavní věc, tudíž si nepíšeme lístečky jako normálně, no a pak přijdeme domů bez ní, to už je na zabití.
Taky nám jde všechno někdy strááášně pomalu, až sami sobě lezeme na nervy. Já už jsem sice taky dost stará, ale manžel, který je o devět let starší a natož moje maminka, tam už si někdy počítám i já. Ne tím, že by jim šlo všechno pomalu nebo vůbec, ale tím, jak jsou na stará kolena umanutí jako malé děti. Bohužel, už to vidím tak, že mne to taky brzy čeká. Nezmění se už a nezmění, ani proto, že to dřív bylo jinak.
Moje maminka, která má, jak jsem mockrát psala 93 roků, tak nejen, že bere spoustu léků, má nemoci asi přiměřeně k věku, ale tím pádem už dávno si nedá ani lok alkoholu. Proto mne dnes přímo rozchechtalo její dnešní vyprávění.
Bydlí v bratrovo domě, pár schodů nahoru a včera, když šla odpoledne dolů, že půjde na chvíli si sednout na zahradu, bratr seděl se švagrem dole v obýváku.
„Tak už je líp?“ zeptal se maminky, protože věděl, že jí nebylo dobře. „Ale jo, je to lepší“, odpověděla maminka. „A nechceš si dát tajtrlíka?“ odpověděl bráška. Maminka sice moc nevidí, ale před ním na stole viděla něco jako flašku, tak říká: „Ne, nechci“ a bratr se zeptá: „A nebo pivo?“ To mne tedy tak rozesmálo, že jsem usoudila, že bráška určitě už v sobě nějakého tajtrlíka měl.
Také mne naposledy pobavilo to, že jsme v jedné domácnosti měli dohromady 245 roků. Kolik myslíte, že nás tam bylo spolu? Správně, my tři. Maminka, manžel a já.
A proto je pro důchodce důležité :
– hovořit o minulosti znamená být k smíchu, nikoho to nezajímá, všichni jsme to slyšeli mnohokrát a často to ani není pravda.
– budoucnost je k pláči, rovněž o budoucnosti není dobré příliš hovořit, ale je nutné se připravit.
– přítomnost je nejdůležitější, je třeba ji náležitě využít.
Proto nezoufejte, určitě líp nebude, spíš hůř a pokud neumřou, tak zestárnou i ti dnešní mladí a odvážní.
S pozdravem DŮCHODCŮM ZDAR A ZDRAVÍ přeje vaše Ježurka