Zajímavé téma! O kocovině určitě už slyšeli všichni i -náctiletí, i když třeba jen zprostředkovaně.
Já už delší dobu prohlašuji, že mám svoje vypito, ale byly doby, jo ty doby byly, jak říkal pan Werich, kdy jsem si také ráda dala sklenku, event. lahvinku vína. Ano, vína, protože můj původ je na jižní Moravě, tatínek měl také kousek vinohradu, víno dělával sám – a uměl – ale nepil. To je zajímavé. Hodnotil na všelijakých soutěžích jako degustátor vína jeho kvalitu, ale nepil. Tak maximálně sklenku – a dost!
Já jsem šla do práce jako hodně mladá – a při tom jsem studovala, zúčastňovala jsem se i večírků, ale měla jsem klapku. Když jsem měla dost, už mne nikdo nedonutil.
Ale čím jsem byla starší, tím to víno bylo jakési lepší, či co. Pivo – to jsem nikdy nepila a pít nehodlám, jednoduše proto, že mi nechutná. Tvrdý alkohol také moc nemusím, ale vínko to mi chutnalo vždy.
Ale ať vzpomínám jak chci, tu kocovinu, jak ji popisuje wikipedie – tedy po požití bolesti hlavy, citlivost na světlo i hluk, třesy, to neznám. Pouze jsem měla po požití více alkoholu velkou žízeň a taky párkrát okno.
Ale u nás bylo zvykem zajídat, ne pít na lačno! Ale okno – někdy přímo jako výkladní skříň – to není také nic záviděníhodného. Pamatuji si, jak jsem jednou ještě jako hodně mladá byla u nás na hodech a potkala jsem tam po letech bývalého spolužáka. Ještě jsem měla tenkrát štěstí, že tam byl se mnou bratr a švagrová. Ti mi pak vyprávěli….
Ale nic zas tak světoborného se nedělo, jen se mi to vykouřilo od určité doby z hlavy. Také si pamatuji, jak jsme si jednou šli s manželem sednout na dvoudecku vína do restaurace kousek od nás na horách. Už jsme se pomalu chystali domů, museli jsme autobusem, a vtom tam přišel manželovo bývalý kamarád z fotbalu s manželkou. Pokračovali jsme pak becherovkou, tedy bylo jich víc a pak jeli dolů k nám do města. Já si pamatovala pak akorát to, jak mi bylo zle, museli jsme všichni vystoupit z toho autobusu a pak čekat delší dobu na další, ale to už byl jen MHD. Domů jsme se dostali v pořádku, ale ráno jsme se s manželem oba probudili v posteli tak, že jsme leželi v nohách. Oba. Nechápu dodnes a toto byla snad moje největší výkladní skříň.
Jinak jsem snášela vínko skvěle, když jsem měla dost, šla jsem si lehnout, ale takovou tu klasickou kocovinu neznám. A to jsem ráda, protože určitě není o co stát.
Dříve, když jsme byli ještě trochu mladší, tak jsme si dávali lahvinku vína rádi každou sobotu doma, v klídku u pěkné muziky. Teď už máme jenom vzpomínky.
Ne, že bychom byli úplní abstinenti, na významné svátky jako Vánoce a tak, nebo narozeniny, to si koupíme lahev vína a tu pak pijeme dva až tři dny. Jinak bychom usnuli přímo v křesle. No, stárneme, už to lepší nebude.