Řekla jsem si, že mezi likvidací a generálním úklidem si dám zase trošku pauzu a dala jsem se do prohlížení dalších fotografií, převážně z dovolených. Naposledy jsem skončila rokem 1994 a tak jsem se soutředila na rok 1995. Můžu vám říct, že se dnes sama divím, jak jsem to tenkrát všechno zvládla. Na cesty sbalit, přijet domů, vybalit, vyprat, vyžehlit, znovu zabalit a jet na další vandr. Tak posuďte sami.
Začínali jsme už na jaře. Jako každý rok jsme jeli na Moravu za maminkou a sourozenci. Maminka má v květnu narozeniny, tak to byla i povinnost a ještě k tomu měla v tomto roce 1995 krásných 75 roků.
Když už jsme byli na Moravě, vzali jsme maminku do vlaku a zajeli jsme za její sestrou do Ostravy. Teta byla o osm let starší než maminka, ale ještě čiperka.
Na fotce je manžel, maminka a teta
Pak jsme pokračovali za další jejich sestrou do jejich bydliště u Opavy. Na fotce je strýc, teta a maminka a vzadu vykukuje moje hlava.
Bohužel, jak strýc, tak i pak obě tety už nejsou. Vzpomínám ráda.
A také jsme se jako vždy museli zastavit u bratra a švagrové, kteří bydleli tenkrát také nedaleko Brna v takovém krásném prostředí, že se divím, proč se pak stěhovali na kraj světa. Na fotce jsem já s maminkou a se sestrou, vzdadu také popíjí moravské vínečko můj manžel.
A tady už sedíme u maminky na oslavě. Já jsem tam byla vždy v domácím, protože jsme spali u maminky a tím jsem i pomáhala v kuchyni. Proto ta zástěra. Ale vybrala mi maminka ještě slušnou, ne?
Tady je i moje sestra a je vidět, že nám bylo dobře.
Abych byla spravedlivá, dala jsem tam i fotku s bráškou.
Hned v červnu jsme se vydali do Itálie k moři. Byli jsme v Rimini, kde jsme to měli jako podnikovou rekreaci, měli jsme tam naše kuchaře, český personál a přitom jsme byli u moře. Bylo to tam fajn, samí známí z práce, se všemi jsme si mohli pokecat.
Tady se s námi vyfotila jedna známá ze závodu, jsme vrstevnice a známe se roky.
A tady je paní a s ní i jejím manželem jsme tam podnikali různé výlety do okolí. Dokonce jsme se s těmi manžely sešli po dovolené u nás doma, abychom si vyměnili fotky.
Manžel tady dělá, jako by chtěl bumbat, ale to byla jen legrace.
Také musí být nezbytná pohlednice.
Tady nabízím ještě jednu vzácnou pohlednici. Byli jsme se podívat i ve státečku San Maríno, kde jsme také fotili, ale bohužel. Tenkrát jsme u nás narazili na takovou „šikovnou“ odbornici na fotky, že nám otevřela foťák, ve kterém byl film a bylo po ptákách. Myslela jsem, že ji uškrtím. Proto máme jen pohlednici a dodnes nás to mrzí.
Ještě jsme zvládli v mezidobí zajet na zájezdy do Německa. Odtud mám jen pohledy.
Jak tak koukám, další pokračování roku z dovolených roku 1995 bude příště. To už by byl opravdu dlouhý článek, protože naše dovolené tento rok ještě zdaleka nekončily.
Přeji krásné dny jako o dovolené, má být už opravdu krásně!