Stále mne ještě zlobí kašel, který jsem dostala hned po příjezdu z nemocnice, ani tak ne přes den, to ještě jde, ale jak si večer lehnu – to je rachot. Už jsem zkoušela kdeco, ale asi to musí odeznít samo, jinak to nevidím.
Musela jsem téměř do sedu, pak to bylo lepší, ale zase jsem nemohla takto spát. No a tak jsem se tímto oslím můstkem dostala konečně k tomu, o čem jsem v noci přemýšlela.
Loni jsem tady psala o tom, jak mi zemřela zde ve vchodě sousedka, moje vrstevnice a ta byla už roky sama, měla jen jednoho syna, kterému do padesátky moc nechybí a je také sám. On žil v Praze, ona tady. Když šla do nemocnice, přijel, aby se postaral o pejska. Po její smrti zde zůstal. Jak jsem slyšela, v Praze podnikal, ale nešlo mu to, proto také asi s tím stěhováním neměl problémy. Tady sháněl a shání stále práci, ale u nás, s největší nezaměstnaností to jde opravdu těžko. Na čas sehnal práci někde u pumpy, prý ale jenom noční, ale dlouho tam nebyl. Propustili ho, blíž to nechtěl komentovat.
A teď to asi dopadne tak, že se bude muset stěhovat. Sehnal prý si práci někde ve středočeském kraji i s ubytovnou, protože na byt nemá, ale je tady otázka, co se psem. Ten už je taky psí dědeček, tuším, že je mu cca 15 let a tam si ho sebou vzít nemůže. Ptal se v útulku, odkud ho původně měli, ale tam by prý musel zaplatit 3000 Kč. Ty nemá.
Sama jsem zvědavá, jak to dopadne. Ale je tu jedna důležitá věc. Ten byt v našem vchodě je totiž v přízemí a je menší, než ten náš o jednu místnost. Stěhovat se nebo zůstat?
Srovnávala jsem všechna pro a proti, když už jsem nemohla spát. Nevím, v jakém je ten byt stavu, jestli bych musela provádět i demontáž a pak montáž naší kuchyňské linky, máme nové drahé vodovodní baterie, nevím, v jakém stavu je tam podlaha – máme parkety, je tam předsíňka malá, ani není kde pověsit kabát, nevím, kam bych všechno dala, musela bych zrušit moji sbírku ježků, tam by se mi určitě nevešla, kam dát PC koutek a druhou televizi. No, jistě tušíte, že jsem měla hlavu jako balón a nakonec to nejdůležitější. I kdybychom investovali nejen peníze, ale hlavně fyzické a psychické síly a zapojili celou rodinu, byl by to běh na delší trať a jde o to – na jak dlouho? Oba s manželem jsme v letech.
No a k čemu myslíte, že jsem došla? Ano, že asi zůstaneme. Manžel, ten se už NIKDY stěhovat nechce, prý to tady dožije a já jsem si srovnala všechna pro a proti a myslím, že mám také jasno.
A to nemluvím o nájmu. Majitel bytů to praktikuje tak, že my, kteří máme smlouvy už starší, nemáme tak drahý nájem jako ti noví. (Pak nemají mít plno bytů volných, že?) Tak za nájem bychom možná ani nic neušetřili. Co by bylo fajn, tak jedině, že bychom nemuseli šlapat těch 63 schodů, ale jen sedm. Na druhou stranu si říkám, co starých lidí bydlí v Praze v těch činžácích, kde nebyly a nebudou nikdy výtahy a taky to zvládají.
No, tak jsem si to všechno zdůvodnila a doufám, že si většina bude myslet to, co já.