Já vím, že určitě si občas každý položí tuto otázku, někteří z nás dokonce dost často.
Pravda je, že pokud jsem navštěvovala základní školu, tak jsem nad něčím takovým moc nepřemýšlela, ale až se mi začaly „zapalovat lýtka“, jak říkával můj tatínek, tak jsem mívala takové otázky každou chvíli.
Vím, že nejčastěji to byla otázka, proč zrovna já nejsem hezká jako ta a ta, tahle třeba taky není moc hezká, ale má krásnou postavu, tamta zase má nádherné vlasy. Našlo by se takových proč určitě hodně, ale většinou to ze začátku byly takové ty otázky o něčem, co bylo buďto nadsazené nebo nešlo změnit.
Později jsem se zase ptala, proč já musím mít manžela záletníka a nebyl to jeden, bohužel, byl to později i ten druhý. Proč zrovna já musím mít smůlu, nevyšlo mi tohle nebo tamto.
V zásadě však šlo o věci nebo stavy, na kterých jsem toho nemohla moc změnit. V ten moment si člověk neuvědomuje, že jsou věci krásné, životní štěstí, které není pro všechny samozřejmostí.
Teď „na stará kolena“ si tak akorát nadávám, proč zrovna já musím být tak nešikovná, stále mi něco padá z rukou, nejde mi práce od ruky jako dřív, ale v podstatě si zase na druhou stranu říkám: „Holka, nerouhej se, víš co je lidí, kteří jsou na tom hůř a nestěžují si?“ A už jsem zticha.
Vždyť já jsem v podstatě šťastný a spokojený člověk, téměř vše je tak, jak má být – přiměřeně k mému věku, ne?
Proto neřešme takové mini problémy, jako třeba proč zrovna já jsem tu zkoušku neudělala hned na první pokus, proč zrovna mne opustil kluk, proč zrovna já neumím to a nebo tohle. Změňme to, co změnit můžeme a ostatní nepitvejme! Vždyť na světě je přece krásně a záleží pak už na nás, jestli bude ještě krásněji.