Tento týden jsem potkala ve městě jednoho bývalého kolegu. Hned hlásil, že jsme se dlouho neviděli, že byl v nemocnici. „Já taky,“ říkám já, ale já tam nebyla tak dlouho. Dokonce po chvíli jsme zjistili, že jsme tam v jeden čas byli zároveň, dle jídla.
No jo, ale já tam šla dobrovolně, na rozdíl od něho. Jeho tam vezla rychlá. Tak začal vyprávět.
On je už pár let po mozkové mrtvici, chodí sice pomalu a s hůlkou, ale chodí a mluví špatně, ale je mu rozumět. Teď odbočím – po návratu z nemocnice mluví hůř.
Tak prý na roztahování cév si místo léků chodí téměř každý den ráno do jedné herny, kde mají stále otevřeno, na malého frťana vodky. Prý zabít červa.
Tak se stalo, že se před tou hernou skácel na zem jako shnilá hruška, ještě štěstí, že mají v herně zvenku kamery. Ihned přiběhli a on si ještě pamatoval, že ukázal na náprsní kapsu, kde měl mobil a řekl jméno své manželky. Za chvíli ztratil vědomí a prakticky se probral až v nemocnici.
Nechali si ho na interně deset dní, dostával také infuze a ten den, jak sebou praštil, tak prý měl extrémně nízký tlak. Ale vzhledem k jeho prodělané mrtvici se nevědělo, jestli nepojede dál. Nakonec nejel, dobře to dopadlo a zase se potkáváme ve městě. My totiž máme ve stejný den narozeniny, jen on se narodil o tři roky dřív. Navzájem si vždy popřejeme, pokecáme.
Tak tento případ nakonec dopadl na interně v naší okresní nemocnici dobře. Ne vždy to tak ale je.
Dnes jsem se dozvěděla, že ve čtvrtek se udělalo špatně jednomu známému mé rodiny, přibližně v těch letech, když byl venčit psy. Ten si ještě stačil zavolat sanitku sám, informoval co se psy a odjel na tutéž internu. Tam prý ho dali jen na normální pokoj a stále zkoumali, co s ním. Infarkt prý určitě měl, jen se nevědělo kdy, jestli to nebylo dřív. No, nic proti ničemu, už jsem psala, že nejsem rasista, ale tam jsou lékaři většinou z jiného kontinentu, tak se to tam jen černá a hodně špatně mluví i rozumí česky. Zkrátka přeložili ho na JIPku až další den a ještě tentýž den dostal další infarkt, který už byl smrtelný. Člověk, který na svůj věk nejen vypadal velice dobře, ale byl stále aktivní, činný, měl chuť do života a NIKDY se srdíčkem potíže neměl.
Bylo prý to ten den, když hlásili i v televizi, jak jezdily houkající sanity všude jedna za druhou a senioři to nezvládali.
Proto chci tímto apelovat na všechny, dávejte na sebe pozor! Někdy to složí i mladého, natož pak nás, seniory! Práce není zajíc, ta už nám neuteče! Proto pozitivně myslet a hlavně – pomalu a opatrně!