Jak jsem včera psala, přestěhovala jsem se v sobotu odpoledne na nový „můj“ pokoj. Večer jsem chvilku koukala na televizi, ale pak – nedá se to snad ani dost dobře popsat! Já byla ráno vyspinkaná dorůžova! Tak krásně mi bylo, to byla pohodička!
I když na druhou stranu musím přiznat, že už dávno, tedy aspoň v té naší nemocnici, neplatí ono známé, že klid léčí! Nejenom pacientky se bavily nahlas v každé i noční době, ale ani sestřičky se nenechaly zahanbit. Ale co, bylo ráno a začínal další den, tak vzhůru do toho!
Ovšem pravda je, že taky nemohu mít všechno jen tak! Litovala jsem sestřičky, které se zase omlouvaly mně, že mám špatné žíly a ony mi na poprvé nikdy nepíchly do té správné! To jsem ale neřešila, co nadělám! No, když jsem pak bilancovala ty moje „píchance“, vycházelo mi to minimálně dva na jednu infuzi, protože i ani žádná žíla víc infuzí nevydržela. Praskla třeba až k večeru, ale ano.
Některé moje krásné modřiny jsem vám dnes vyfotila, líp to neumím.
Levé předloktí
Levá ruka
Pravá ruka. To je jen část z těch všech, ale jsou na světě horší věci, ne?
Tady jsem se snažila vyfotit aspoň trochu ten můj pokoj, ale omlouvám se za všechny fotky, protože foťák jsem sebou opravdu neměla, je to vše foceno jen mobilem a tak to podle toho vypadá.
Koutek s televizí
Lednička, termoska, dokonce i normální telefon.
Mikrovlnka, křeslo
A noční stolek a postel. Docela dobrý, byla tam i varná konvice.
A tady už je zase okolí nemocnice, ale z druhé strany, té krásmější. 
Snažila jsem se vyfotit pro vás dominantu našeho okresního města – hrad Hněvín
Z trochu jiného úhlu
A tady když krásně svítilo sluníčko. Vše je ale za oknem, protože tam okna jdou pouze pootevřít, otevřít ne, asi aby nemohl někdo z toho okna vyskočit.
No a tady je to kousek na druhou stranu bez sluníčka
a další snímek je určitě se sluníčkem krásnější.
V pondělí jsem dostala 5. infuzi a už se mne paní doktorka ptala, jak mi je a zdůraznila, že v Praze by mne po té páté pustili bez řečí domů. Prý mi může dát léky, které jsou to samé co ty infuze. Když ještě viděla mé ruce, které jsou ještě teď samá modřina, tak prý se mám rozhodnout. Dobře, souhlasila jsem, že zkusíme tedy ještě další den tu šestou a pak bych šla. Už je mi líp, i když ne úplně, ale to vím, že bude se mnou těžké, tak půjdu domů.
Čekala jsem tedy včera na vizitu. Později jsem se dozvěděla, že bude „velká“ vizita, tak jsem už byla jak na jehlách. Všude jsem nahlásila, že půjdu domů….
Vizita přišla. Byl to zástup lékařů, ani se mi do pokoje nevešli, vedl to jeden mladý sympatický doktor a moje ošetřující lékařka ho informovala o mém stavu a průběhu léčení. Až později jsem se dozvěděla, že to byl zástupce primáře, ale jak ten byl na mne hodný – chválit ho budu snad pořád. Nejen, že se o vše zajímal, ale tak pořádně mne prohlížel, že ani moje ošetřující lékařka se mi tak nevěnovala. Napsal mi léky, které mám brát ještě tak 7 – 10 dní doma, dokonce mi doporučil i lék na ty moje žíly „praskačky“, který bych měla brát třeba příště až půjdu na další infúze. Také jsem se ho ptala, jestli mi poradí lék, který mi pomůže v době, kdy mi bude zle, ale než se dostanu k mé neuroložce na objednání. Doporučil mi ještě náplasti. Opravdu jsem měla z toho všeho silný a krásný pocit, že mu šlo opravdu o pacienta a ne jen o body.
Sice jsem čekala až do 14.30 hod. na zprávu, ale to už mi tak nevadilo. Skočila jsem si zaplatit ještě za pobyt v nemocnici, vyzvedla si oblečení v šatně, ještě jsem dostala na cestu oběd. A už pro mne jel vnuk se snachou! Cítila jsem se opravdu téměř skvěle, ale také to bylo tím, že jsem opravdu nic nedělala, jen ležela.
Zástupce primáře se mnou také diskutoval o mých problémech, které si přečetl ze zprávy z magnetické rezonance. Nedoporučoval mi operaci, prý to nemusí vždy dopadnout dobře a mám prý raději tak 1 x až 2 x za rok chodit na infúze.
Ještě jen chci dodat, že se všichni moji drazí snažili, aby mi tam nebylo smutno. Manžel chodil denně a jinak se vždy ještě někdo přidal, postupně se vystřídali všichni, byla jsem šťastná, že je všechny mám.
Nakonec to vyšlo docela zajímavě, když to porovnám. Manžel přišel jako první – byl také jako nejstarší – no a jako poslední přišel v pondělí můj nejmladší vnuk i se svou dívkou a přinesl mi gerberu, kterou jsem si na památku vyfotila. Ještě teď mi dojetím vlhnou oči.
Jo, jo, ale doma je doma.