Toto téma bych také mohla rozšířit – místo, kde jsem chtěla žít, nebo kde jsem měla žít, případně – kde bych ráda, ale nešlo to.
Správně jste uhodli, že k mé osobě se vztahuje ta poslední varianta. Místo, kde jsem chtěla žít, ale nešlo to, je na jižní Moravě v okolí Brna, kde jsem se narodila.
V dnešní době, kdy je všude kolem nás spousta volných bytů, tak si nedovedu už ani představit, jaké to bylo v šedesátých letech minulého století, když jsem se vdávala. Tenkrát byla hodně velká nouze o byty a pořadníky, kam se zapisovali uchazeči, byly hodně dlouhé. Přitom na jižní Moravě bylo tak krásně, byla tam celá má rozvětvená rodina. Ale bydlet v jedné místnosti společně s manželovými rodiči bylo neúnosné, obzvlášť v době, kdy jsme čekali miminko.
No, možná to chtělo tenkrát jen vydržet a „mít na to“, protože později, když jsem se vracela za rodiči, tak jsem viděla, že všechny moje spolužačky ze základní školy bydlely, ale ve svém. Navštívila jsem asi před patnácti lety jednu moji spolužačku v tom jejich domečku a úžasem jsem zapomněla zavřít pusu.
My se ale tenkrát rozhodli jít bydlet tam, kde jsme dostali ihned byt a samozřejmě také práci. Do severních Čech. Tenkrát mi bylo krásných 21 let, synovi dva měsíce, když jsme začínali v „našem“ bytě 1 + 3, ale prázdném. Dobře si ovšem vzpomínám, že přesto, že to nebylo místo, kde jsem tenkrát chtěla žít, byla jsem šťastná, že mám domov, rodinu a postupně jsem si zvykla.
Moje srdeční záležitost získala opět na aktuálnosti v době, když mne s dětmi nechal manžel na pospas a já zase uvažovala o návratu. Ale těžko se něco takového podniká ze vzdálenosti víc jak tří set kilometrů. Zůstala jsem s dětmi zde, ale moje milované místo,kde jsem původně chtěla žít – tam je stále moje srdíčko a stále zůstává v platnosti moje hymna – Morava, krásná zem.
Věřte nebo ne, ale v životě jsem se nestěhovala, jsem stále v tom původním bytě, i když už ne s tím samým manželem a děti už dávno mají svoje děti a byty, ale teď je to místo, kde už chci žít. Uprostřed mé rodiny a šťastná.