Po napsání včerejších vzpomínek jsem přemýšlela, co z těch mých dalších bohatých vzpomínek by stálo za zveřejnění.
Nakonec jsem si řekla, že hodně silná je vzpomínka na rok 1968.
Bylo 21. srpna ráno, vstávala jsem do práce. Děti bylo třeba vypravit do jeslí a do školky, ale venku byl nějaký rachot. Je mým dlouholetým každodenním zvykem si ráno pouštět rádio. Ano, slyšela jsem z rádia, co se děje a také viděla pod našimi okny tanky. Jely kolem nás a já měla velký strach a „husí kůži“. Byla jsem v té době už prakticky sama s dětmi a jako všichni jsem nevěděla, co bude.
Dceři byl rok, synovi šest. Zvedla jsem dceru, aby se podívala ta chudinka malá z okna, na ty, co tady na nás míří z tanku, že o nich nám říkali, že jsou to bratři.
„Pamatuj si to“, říkala jsem jí, „takhle se přece bratři nechovají“. Vím, že z toho nemohla mít tenkrát rozum, ale já byla tak vystrašená….
Do práce jsem se dostala včas, navzdory všem okolnostem. Ovšem na rozdíl od některých „soudruhů“, kterým to pak bylo omluveno, že nepřišli ze strachu vůbec.
Své mínění „o bratrech“ jsem ventilovala i v práci, tak jsem měla pak na dlouhou dobu postaráno o „zaracha“ ve všem. Ale jednou se soudruzi utrhli a pustili nás s manželem v roce 1985 se podívat do tehdejšího Sovětského svazu. Bylo to tam jako dvojí svět. Těch bohatých a hodně chudých a to jsme toho moc neviděli. Ale obyčejní lidé jako takoví na nás byli milí.
A také dcera měla ty naše bratry poznat o něco víc. Na druhý pokus ji vzali na Pedagogickou fakultu a musela povinně na pětiměsíční stáž do Ruska.
Dnes už vzpomíná s úsměvem, ale co my tenkrát zažili strachu. Bylo to 2 roky po výbuchu v Černobylu a když se vrátila, vážila o 10 kg méně. Jídlo tam bylo velice chudé, ale mladí lidé si rozuměli asi vždy a všude.
Tak to je ta „horší“ vzpomínka.