Každý si sníme nějaký svůj sen. Většinou ale realita bývá úplně jiná, někdy bohužel, někdy bohudík.
Mí rodiče měli krásné manželství, ctili jeden druhého, maminka byla pro tatínka vždy jen ta nejkrásnější, jen ta jedna jediná.
Vyrůstala jsem v tomto harmonickém prostředí a snila o tom, že až se jednou vdám já, budu mít také takové krásné, spokojené a harmonické manželství.
Vdávala jsem se ve dvaceti letech, tenkrát v šedesátých letech minulého století to bylo normální, vdala jsem se z lásky, za mého prvního kluka, nemusela jsem se vdávat a mé vytoužené první dítě přišlo rok po svatbě.
Můj manžel pracoval s lidmi a mezi lidmi, no a to nám asi také bylo osudné. Prožili jsme spolu pouze sedm let, porodila jsem tedy děti a pak byl konec. Tedy konec mezi námi, jedna žena mu nestačila.
Rozvedli jsme se, já zůstala sama se dvěma malými dětmi a on chodil s mladší. Tři roky takhle chodil a také chodil k nám, dívat se na děti. Většinou večer, když šly děti spát…
Už už se chtěl vrátit, ale vtom poznal další ženu. To byl tedy už opravdu konec a já se ze vzdoru vdala brzy po druhé. Já nevím, proč jsem si zase vybrala podobný typ, vůbec ne podobný tomu, jaký byl můj tatínek, ale opačný. Ten druhý měl také rád víc žen najednou, tedy říkal, že mne a ještě jiné. Na děti byl hodný, vydržela jsem to deset let.
Až do třetice to tedy vyšlo teď už konečně na celý život. Teď, po víc jak třiceti společných letech to už měnit nemíním.
Ale stejně mne bude vždy mrzet, že mi nevyšlo to, co jsem si tolik přála, kdyby bylo na mně, tak dobrovolně bych nic neměnila, ale vyšlo mi to – bohužel – realita úplně opačná.