Už jsem tady na sebe práskla, že mám hodně bratranců a sestřenic. Ráda bych se na chvíli zastavila u jedné větve.
Maminka měla dvě sestry a jednoho bratra, další dva sourozenci zemřeli jako třicetiletí, po nich také zůstaly děti, ale ty vůbec neznám.
Dnes chci psát o strýci jménem Eduard. Ten měl z prvního manželství syna, tak starého jako já, o tom nikdo už dlouho nic neví. V dalším manželství vyženil dva syny a ještě spolu s tetou měli další dvě děti. S těmito bratranci a sestřenicí jsem ve styku díky internetu. Tady jsme si se sestřenicí začaly psát, já jí pak předala adresu mého blogu a ona ji předala postupně svým bratrům. S tím nejmladším jsem se seznámila jako poslední, ale bohužel jsme se neviděli, naposled asi tak před padesáti lety. Měli jsme v plánu se setkat, tento bratranec bydlel u Brna, sestřenice a jeden bratranec v Brně a jeden je tady poblíž, v Lovosicích, ten už u nás byl.
Všichni tito čtyři sourozenci se stýkali, spolu slavili, vždy se měli rádi. Rodiče už dávno nežijí tak byli rádi, že mají jeden druhého.
Na růžích zrovna ustláno neměli ani jeden, nemoci snad přitahovali, ale zvládali společně vše. Museli.
To jsou nejstarší kluci – ti vyženění, ale ráda je mám jako všechny ostatní
no a toto je ten nejmladší a jejich sestra.
Toto je snad jedna z posledních fotek Pepy, kterou mám. Ještě letos jsme se měli setkat, pak něco zanedbal, protože nechtěl běhat po doktorech a už bylo pozdě.
Včera mi bratránek poslal zprávu, že Pepík zemřel. Jestli marodil tak dva měsíce a je pryč. Škoda, i když jsme se „potkávali“ jen tady, u mne na blogu nebo v emailech, věděla jsem, že je. Byl to velký gurmán, uměl výborně vařit i péct, už tak to neměl lehké, byl na vozíku, ale spokojený, poznal kus světa, projezdil hodně zemí s kamionem, ještě nedávno jezdil jako brigádu, protože ho to bavilo. Je to smutné, měla jsem těžkou noc. A teď mažu – jeho jméno v mobilu, jeho adresář v PC, ale vzpomínky ty zůstanou. Bylo mu pouhých 56 let.
Pepíku – sbohem!