Pomalu nám Vánoce dýchají na záda, tak jsem si řekla, nedá se svítit, musím začít. Byt je dost velký, tak pomaloučku se začínám připravovat.
Včera se na odpolední kávičku zastavila dcera, přijela sama, protože děti měly povinnosti jinde, ale i tak jsem byla ráda. Každá návštěva mých drahých potěší.
Když se pak stavěla ještě jednou večer jen mezi dveřmi, aby přivezla pravý med, tak jsem se jí přiznala, co jsem dělala po jejím odchodu. No co, umyla jsem okno v pokojíku, kde jsem teď převážně já a poté jsem zabalila vánoční dárky, které za nás postupně nakupuje snacha. Tak prvních x dárků pro někoho z rodiny syna je zabaleno. Dcera, když jsem jí to sdělila, tak jen zvolala : „Pomoooóč!“ je 17. listopadu a tady už se balí dárky!
No, abych vysvětlila to volání o „pomoč“. To už je hodně stará historie. To bylo mé vnučce dva roky (už je to vlastně tedy 17 let) a tenkrát jsme si prvně a zkusmo vyjeli na víkend na krátkou rodinnou dovolenou do chatek. Tam vnučka pomáhala mamince uklízet a šmejdila smetákem po verandě tak zuřivě, že se jí někde zasekl a ona takto volala o pomoc. Myslela, že jí ho někdo drží. Od té doby se to ujalo.
Dnes se ohlásil na odpolední návštěvu syn s rodinou na příjemné posezení a popovídání a tak jsem se dozvěděla, že u nich už mají stávající dárky také zabalené. Uklizeno ještě není, ale to se všechno stihne.
Také se nám dostalo zase milého pozvání na Štědrý večer. Jezdíme tam po večeři, syn pro nás přijede a pak nás zase odveze a u nich jsme při rozbalování dárků, jakož i druhá babička. Jsou hodní, že na nás myslí a další den se zase všichni sejdeme u nás i s dcerou. To se také těším, to je pak ten správný „binec“.
Tak ať chceme nebo ne, Vánoce se k nám pomalu vkrádají. Raději jsem to dnes jistila umytím dalšího okna. Venku je stále ošklivo, tak přece jen nebudu sedět s rukama v klíně.
A ještě taková perlička nakonec. Je vidět, že když nechodíme do práce a obchody jsou otevřené denně, tak nás to splete natolik, že nevíme který je den.
Manžel chodí vždy v sobotu ráno vedle do večerky, kterou má Vietnamec, pro rohlíky a já chtěla ještě bílý jogurt na štrúdl, který jsem zapomněla koupit a pivo pod maso.
Za chvíli přišel a já koukám, co to přinesl? „Cos to koupil za noviny? Proč páteční, ty už máme?“ zeptala jsem se. „Jé, to já nevím, on je tam normálně měl položené jako vždy. Já už nikam nejdu.“ Vidina 63 schodů ho odradila, ale pak se přece jen sebral. Přišel bez novin a naštvaný. Proč? Teď nám to bylo jasné. Včera byl svátek a to noviny nevychází. Museli mu to říct v krámě, ale zpátky ty staré nevzali. 🙁