Také by se tato moje zpověď dala nazvat – JAK SE VIDÍM JÁ. Je to těžké psát sama o sobě, ale osobně si myslím, že jsme vlastně každý originál, myslím tedy, že ani jednovaječná dvojčata nejsou úplně identická aspoň povahou.
Narodila jsem se rodičům jako první – tedy nejstarší dítě. Tím už je dáno, že jsem se musela naučit být zodpovědná, protože jsem mívala na starosti napřed mladší sestřičku a později o dost mladšího brášku. Vlastně jsem dost dlouho tvrdila, že je to moje první dítě.
Já osobně jsem se sama sobě nikdy nelíbila. Pravda je, že mezi kluky jsem si jako holka mohla vybírat, ale občas jsem si sedla před zrcadlo a říkala, co na mně ti kluci vidí? Nakonec jsem si vybrala, tak jako to bývá, na první pokus toho nepravého.
Jsem také takový organizační typ, ale organizovat někomu život – to ne. Tomu se vyhýbám, proto jsem nikdy mým dětem do vztahů nemluvila, ale respektovala jsem je. Jinak jsem myslím přátelská, nekonfliktní, ale úplně nesnáším, když se mnou někdo „mlátí o zem“, to se pak dokáži ozvat.
Také jsem v práci dokázala, že jsem rebelka a dříví jsem na sobě tedy štípat nenechala a z toho plyne, že se snažím být svá, i když někdy paličatá, ale také optimistka. Co na srdci to na jazyku – tohle platí, ale ne vždy je to dobře.
Snažím se žít přítomností a proto nestahuji kalhoty, když je brod ještě daleko. Nade vše miluji svou rodinu a neublížila bych ani mouše. Správně, jdu na ni s plácačkou, ale napřed otevřu okno a varuji: Uleť nebo tě musím zabít!
Tak to jsem v podstatě já. Extrovert, který má rád lidi a život.