Už jsem se o tom zde na blogu zmiňovala, že manžel bude mít brzy 80 let. Ano, mám už „staříka“, jak o takových seniorech píší v novinách, ale na svůj věk vypadá dobře, i když je jasné, že má i své zdravotní problémy. V opačném případě by to bylo asi proti přírodě.
Ale proč to píši teď, když má narozky až za 14 dní? Dnes mu totiž došlo první blahopřání. No, já bych tomu tedy rozhodně tak neříkala, ale někdo si to asi myslel, když to poslal.
Manžel je tedy narozený ve třetí dekádě listopadu, ale přesto šel do školy už v září, tedy mu nebylo ani 6 let. Tím pádem vyšel ze školy také brzy, no a i když se učil výborně z rodinných důvodu do školy nemohl. Vyučil se tedy vulkanizérem v tehdejších Stalinových závodech. Tyto se pak po válce přejmenovaly na Chemické závody ČSSP, později Chemopetrol, dnes jsou pod křídly Unipetrolu, který koupili Poláci.
Tak zde se manžel vyučil a pracoval pak až do svého odchodu do důchodu. Tenkrát to nebylo zas tak samozřejmé být celou dobu zaměstnán u jednoho podniku a proto to měl pak jednoduché žádat o důchod s jedním razítkem v občance.
Když byl doma pár let, nevím přesně, jestli to bylo k 65. narozeninám, tak mu přinesli ze sociálního odboru podniku dárkový koš. Když měl 70 let, dostal ještě poukázku na 100 Kč do obchodu, aby si za ni koupil co chtěl.
Já už k mým loňským sedmdesátinám nedostala nic. Dnes mu tedy přišlo přání. Čtrnáct dní předem. Tak neosobní, ani tam nebyla vytištěna třeba kytička, jen logo firmy, text bez oslovení a bez podpisu, bylo mi z toho docela smutno. Myslím, že by nadělali v podniku méně škody, kdyby neposlali nic, nebo aspoň osobní dopis s adresou a podpisem, nemyslíte?
Bohužel vám ani nemohu říct, co tam bylo napsáno. OKAMŽITĚ to manžel roztrhal na malé kousíčky a skončilo to v koši. Kdepak, dnes si neváží jeden druhého, natož starých seniorů, co s „dědkem“, no ne?