Včera jsem ve svém nenápadně avizovala, že přijde návštěva. Ano, přišla, vlastně přijela dcera s vnučkou, aby vnučka nezapomněla řídit, tak si občas udělají výlet aspoň k nám – cca takových 15 km.
Když jsme si povídali o všem možném tak jen tak mimochodem mne holky požádaly, jestli bych na počkání zašila vnučce ponožky. Ne, nebyla tam díra a dcera roztrhané ponožky nezašívá, ale tyto prý jsou takové silnější a vnučka je má jen na nošení na koleji.
A v tom mi to docvaklo. Ano, to, jak je toto přísloví pravdivé. Co já se napletu ponožek pro všechny možné v okolí a moje vnučka nemá na zimní večery co na nohy! To jsem ale ostuda! Hned jsem ji zatím věnovala aspoň jedny, které jsem měla původně pro sebe, úsměv a krásné poděkování mi byly odměnou.
Hned, jak dokončím tento pár, který pletu sousedce pro jejího vnuka z jejich dodaných svetrů na párání, tak se polepším a upletu ještě honem pro vnučku.
Přitom, když pletu při televizi i bez většího světla, jen při svitu malé lampy večer u televize, tak nemusím mít ani brýle, znám vše zpaměti, ale dělám si čárky, když mám uplést 16 stejných řad, aby měly ponožky stejnou patu. No a v krabici, kde mám vše potřebné na toto pletení, mám i původní návod, vytištěný z PC. Tak tam vzadu si „čárkuji“. Dnes jsem si dala tu práci a spočítala ty bloky s těmi šestnácti řadami. Víte, kolik jich „zatím“ mám na triku? Vlastně v ruce – upletených párů? Tak schválně – no tady na tom jednom papíře jich mám zapsaných 36, ale kdoví, kde mám ještě ty ostatní. Určitě jich bylo víc, počítám tak kolem 50 a kolik jich ještě bude? Určitě dost, zájem zatím je a upozorňuji, že všechny jsou dělány jen z lásky ne za peníze.