A tak tedy ještě dám do třetice poslední blok fotek, co jsem si zase přivezla od maminky. Snažila jsem fotky, které jsem vybírala „jen tak“ nějak tematicky složit do tří částí a toto je tedy ta poslední.
Hlavní a ústřední postavou zde je můj syn. Snažla jsem se to teď seřadit i chronologicky, tak tedy :
Ano, to byl bráška ještě miminko, milé, usměvavé. Ale přiznám se, že jsem až podle kočárku usoudila, že to nejsem já. Tenkrát ještě košatinky nebyly. No, kdo se má v těch miminkách vyznat, když jsme si všichni tak podobni?
Moje maminka s mým bráškou (vlevo) a mým synem vpravo. Mladá babička, což? No, bylo jí 42 a strejda je jen o 7 let starší než jeho synovec.
A to jsme na procházce u nás v lese. Já se synem a maminka s bráškou. Fotil tatínek.
A to jsme šli k fotografovi. Já jen nevím, proč mi neřekli, že mám špatně učesanou ofinu.
Na tuhle fotku si pamatuji moc dobře. Je to foceno koncem roku 1970, začátkem ledna r. 1971 jsem byla objednána na operaci žlučníku. Tenkrát to nebyla jen malá dírka, ale měla jsem břicho vejpůl a 20 stehů. Tak jsem si tuto fotku dala v nemocnici na stoleček. No a kdyby něco, tak aby byla na památku ….
A je jasné, že vše dobře dopadlo, jinak bych tu nebyla a také se v dalším školním roce mohl usmívat už i syn, že má maminku doma.
A teď dám chvíli pokoj. No, nevím jak dlouho. Asi než zase pojedu k mamince, vstanu zase dřív než ona a budu muset být potichu, abych ji nevzbudila. Tak co bych tak dělala? Je to jasné, prohlížela si staré fotografie.