Vím, že téma týdne je, že jdeme dál, ale tady už se nabízí přímo rychlejší postup – tedy jedeme.
Mnozí si určitě poklepou na čelo, protože zase začínám psát o mé mamince. Ti, kteří sem chodí pravidelně ví, že mně je 71 let a mé mamince je 92. Také jsem nedávno nejen psala, ale přímo ukazovala fotku jejího jubilejního 10. pravnoučátka – Ondráška.
Maminka měla nás – 3 děti. Geometrickou řadu jsme se začali rozrůstat, má tedy 7 vnoučat.
A tak to všechno začalo. Tato fotka je pořízena za války, jsem tam já – její první dítě, bože, kde že už ty loňské sněhy jsou.
Ještě v té době byl i tatínek „frajer“. Škoda, že se od sám dočkal jen tří pravnoučátek.
A tady jsme my tři sourozenci v celé kráse, tenkrát v roce 1958. Sestra 13, bratr 3, já 17 let.
A tak šel čas – tedy jdeme dál. My všichni jsme měli každý po dvou dětech. A už jsme u těch pravnoučat. Samozřejmě, já byla nejstarší, tak jsem z maminky udělala babičku již ve 42 letech. Za 5 let jsem měla dceru a pak přišla na řadu sestra, bratr, který je podstatně mladší, tak má stále ještě co nabídnout. Tedy lépe řečeno jeho kluci.
Včera jsem jako vždy volala mamince a ta mi pověděla zase jednu radostnou zprávu.
Teď se hodí říct ono dané – JEDEME DÁL.
Můj mladý synovec, který bude mít letos 30 let, bude mít prý v lednu miminko – syna. Také jsem měla upřímnou radost! Když si to promítnu – mají ta pravnoučátka opravdu velký rozptyl! V lednu tedy miminko a v únoru bude mít má nejstarší vnučka 25 let! Není to krásné? Slyšela jsem, že u starých lidí, kteří mají už i vzhledem k věku „své“ zdravotní problémy je důležité, aby měli před sebou nějaký konkretní cíl. Určitě bude maminka na pravnoučka zvědavá! Je to pro ni výzva a pro nás všechny radost!
PROTO – JEDEME DÁL!